Špatné rozhodnutí

V listopadu 2006, necelý rok poté, co jsem získal průkaz soukromého pilota, jsem občas s mým kamarádem Martinem Tatouškem létal se Zlinem 126 na společné výlety na okolní letiště. Na letadle Z-126 vyrobeném v roce 1956, které již tehdy patřilo mezi oldtimery a dnes už spíše k pamětihodnostem, o nichž se vypráví mladým letcům, jsem absolvoval celý výcvik, včetně závěrečné zkoušky. Proto jsem si myslel, že jsem připraven téměř na vše.

Harmonogram výletu byl jasný, v sobotu kolem poledne přistát v Táboře, dát kafe, vyměnit se s Martinem za řízením a pokračovat zpátky do Kolína. Počasí mělo typicky podzimní charakter s občasnými sněhovými nebo smíšenými přeháňkami, které byly vesměs izolované, a dalo se tedy kličkovat mezi nimi. Foukal silnější vítr, který mohl v přeháňkách sílit k 8–10 m/s. Z pohledu letce to nebylo na žádné „žákovské“ létání, ale dva „hotoví“ piloti s nějakou zkušeností se s trochou opatrnosti mohli vydat na cílový let do Tábora.

Po přistání v Táboře a krátkém zahřátí u čaje v místnosti AFISáka jsme se chystali na let zpátky. Byli jsme promrzlí, protože Z-126 zas tak dobře netopí, respektive netopí vůbec. Na radaru se všude kolem nás, v celé střední části republiky, zobrazovaly malé přeháňky, vesměs dešťové. A aby toho nebylo málo, když jsme vyrazili k letadlu, nešlo nahodit. Nekonečné spouštění motoru doprovázelo čím dál více se zhoršující počasí. Přeháňky způsobující nízkou dohlednost se blížily k letišti a my jsme pomalu začínali ztrácet naději, že vůbec poletíme. Vystoupili jsme z letadla a ještě jednou šli zkontrolovat radar. Ten stále ukazoval srážky. Izolované, ale zato jich bylo nespočet.

Nadšenecká chuť letět ale zvítězila a přece jen jsme odstartovali a vydali se směrem na Kolín. Jenomže již na severní části města jsme narazili na mrholení, které začalo rychle sílit a znemožnilo nám jakýkoli výhled z kabiny. Bylo nám v tu chvíli jasné, že zkoušet takové počasí oblítnout nedává moc smysl. Na palubě jsme neměli skoro žádné budíky, ani umělý horizont, jen zatáčkoměr (děkovali jsme alespoň za něj). Přistáli jsme zpátky v Táboře a letadlo schovali do hangáru. Jeden z místních letců se nad námi slitoval a odvezl nás do Kolína autem. Když viděl, čím jsme přiletěli, tak po nás za cestu nic nechtěl.

Druhý den jsem se nabídl, že do Tábora zajedu vlakem a letadlo odpoledne přeletím. V té době jsem stíhal více věcí najednou, k těm příjemnějším patřilo i stíhání jedné slečny. Schůzka probíhala celkem příjemně a já nabídl, že může zažít takové malé dobrodružství v podobě cesty vlakem do Tábora a odtamtud letadlem do Kolína. Slečna souhlasila, protože ještě nikdy předtím neletěla.

Po celou cestu na letiště panovalo samozřejmě příjemné počasí, oblačno, spíš polojasno a foukalo o něco víc než v sobotu. Vypadalo to jako po přechodu studené fronty. Jakmile jsme ale dorazili kolem půl druhé odpoledne na letiště, vytáhli letadlo z hangáru a v kanceláři AFIS opět zkontrolovali počasí, začínal jsem tušit podobný scénář jako v sobotu. Jedna přeháňka za druhou se začala formovat a pohybovat naším směrem. Rozhodnutí bylo jasné, okamžitě odstartovat.

Letadlo opět „nezklamalo“, nešlo vůbec nahodit (a ne, nebylo to taktikou porouchaného výtahu, abych po slečně hodil očkem). Dnes už nevím, v čem byla chyba, ale těch zhruba 30 minut kvůli zdržení během spouštění hrálo zcela zásadní roli v tom, co se nakonec odehrálo. Přeháňky, už pouze sněhové, přiletěly rychle k letišti a my se rozhodli nahozené letadlo vypnout a znova zajít do kanceláře zkontrolovat radar. Rozhodl jsem se vyčkat, až oblaka plná sněhu odejdou a objeví se mezera. Ta se ale neobjevovala a malých zeleno-oranžových skvrn na obrazovce monitoru spíše přibývalo. Hemžili se jako mloci a stejně tak i mé mžitky před očima. Byl konec listopadu, blížila se tma a čas nás tlačil. Ne, znovu už ne. Dal jsem si do hlavy úkol, který musím splnit. Letadlo musí spát v hangáru v Kolíně. Já mohu spát kdekoli. Zítra jdu ale do práce a ta slečna, co mě vidí dneska poprvé (a možná taky naposledy) asi taky. Nebo možná do školy, ale ne, bylo to do práce (určitě?!). Přeříkal jsem si celou leteckou abecedu a pomodlil ke všem výrobcům letadel. Blížilo se tři čtvrtě na čtyři a vysněná mezera mezi mraky se snad dostavila.

Usedáme do letadla a vyrážíme. Dohlednost mezi přeháňkami je relativně velká, protože to fouká již 12–15 m/s. Proudy sněhu padají z mraků kolem nás, a světe div se, zatím se nám úspěšně samy vyhýbají. Nemusím tedy kličkovat. Někde u Vlašimi jsem si všiml, že světla od aut na D1 jsou jaksi výraznější a dokonce svítí i veřejná osvětlení v obcích pod námi. Koukám na hodinky a přemýšlím, v kolik hodin je asi západ slunce. Vzhledem k tomu, že je konec listopadu a jsou čtyři hodiny odpoledne, tak do západu nebude daleko. „Stopětka“ si to maže svých 140–150 km/h bokem na vítr a cesta se mi začíná zdát nekonečná.

Mechanická turbulence se ve 300 m nad terénem díky silnému větru docela projevuje a já nebohou cestující uklidňuji výroky, že tamhle je Vlašim, tamhle kopec Blaník, dálnice D1 a že jsme vlastně úplně v pohodě, protože nemusíme jet autem. Samozřejmě, že už bych se v tuto chvíli radši viděl za volantem jakéhokoli auta, na jakékoli cestě, jen být na zemi. Mé prohlášení, že se jedná o standardní let, ba klidnější, zanikalo v rachotu kolem. Jak se tak blížíme ke Zruči nad Sázavou, kolem letadla začnou padat vločky jak brambory a my jsme najednou v základně nějakého kumulu. Pryč odsud!

Kvůli tmě, jež je všude kolem, vážně přemýšlím o přistání ve Zbraslavicích. Druhým důvodem je směr větru, který při své síle bude lepší mít při přistání proti sobě než kolmo na dráhu, jak je téměř vždy v Kolíně zvykem. Nicméně světla klamou a Kolín se mi zdá, že je blíž a blíž. To stihnu… Musím! Při rozhodnutí pokračovat do Kolína už mi buší srdce jak nikdy, ale veškeré soustředění dávám do řízení letadla a psychicky se připravuji na přistání. Je tma, fouká to čistý bok, v nárazech 15 m/s. Kolín je naštěstí bez přeháněk, které jsem nechal za sebou v Posázaví. V poloze po větru jsem skutečně jako krab a letím bokem, abych udržel aspoň trochu tvar okruhu na dráhu 21. Mezi třetí a čtvrtou se letadlo zastaví proti už zcela brutálnímu větru. Přistávám s malými klapkami s letadlem ve skluzu a za cenu intenzivního boje s kormidly držím jeho osu s osou letu a dosedáme na návětrné kolo. Těsně nad zemí to fouká poloviční silou, ale i tak držím plná křidélka proti větru. Než dojedeme k hangáru, není vidět na krok.

Slečnu jsem pak už neviděl, ale na druhou stranu, své slovo, že zažije dobrodružství, jsem splnil.

Vše tedy dopadlo nakonec dobře, ale dnes vím, že jsem učinil několik špatných rozhodnutí. Měl jsem vše plánovat s větší časovou rezervou, zvlášť když podnikám taková dobrodružství s poměrně historickým letounem. Další věcí bylo nesprávné zhodnocení počasí. Bez bližšího ověření jsem totiž pouze předpokládal, a hlavně jsem chtěl věřit, že to zkrátka bude lepší, a já letadlo dopravím na domovskou základnu. Hrubou chybou bylo rozhodnutí odstartovat při západu slunce, když bylo zřejmé, že destinace je vzdálena za stávajícího větru více než půl hodiny letu. I přestože věřím rčení, že zkušenost je nepřenosná, tak bych byl rád, aby i tento příběh někomu pomohl zamyslet se trochu hlouběji při plánování letu v tomto ročním období a vyvaroval se chyby, které bych NIKDY více nedopustil! Letu zdar.