Společně s cestovní kanceláří Čedok připravuje lety do keňské Mombasy a zároveň prodloužení provozu spojení do egyptského letoviska Marsa Alam i na zimní měsíce. Obě destinace bude pro Čedok operovat letecká společnost Smartwings.

Novinkou zimní nabídky budou lety z Ostravy do Mombasy v Keni. Létat se bude od 18. prosince 2026 do 29. ledna 2027, celkem je naplánováno šest týdenních rotací. Odlety budou probíhat vždy v pátek a cestující si budou moci vybrat pobyty na sedm nebo čtrnáct nocí. Letadlo nabídne kapacitu 180 cestujících, přičemž na lince do Mombasy bude k dispozici také prémiová řada.

Nabídka zájezdů v Keni bude zahrnovat hotely v oblíbených letoviscích Diani Beach, Watamu a na pobřeží severně od Mombasy. Cestující si budou moci vybrat od cenově dostupnějších variant až po prémiové resorty. Pobyt u Indického oceánu mohou navíc spojit se safari a poznáváním keňské přírody.

„Rozšíření zimní nabídky o lety do Keni je pro naše letiště významnou novinkou a zároveň výsledkem dlouhodobé práce, jednání s partnery a hledání vhodného řešení, které umožní nové spojení z ostravského letiště. Především pro cestující z Moravskoslezského kraje a okolí je možnost odletět za exotickou dovolenou přímo z Ostravy velkým komfortem. Těší nás také, že společně s Čedokem můžeme nabídnout další atraktivní destinaci právě v období, kdy lidé často hledají možnost uniknout před zimou do tepla,“ uvedl Martin Šturala, generální ředitel Letiště Ostrava, a. s.

Vedle nové destinace v Africe se rozšíří také nabídka letů do egyptského Marsa Alam. Oblíbená destinace bude z Ostravy dostupná i mimo hlavní letní sezónu. V roce 2026 jsou naplánovány odlety od 30. října do 11. prosince, v roce 2027 pak od 5. února do 30. dubna. Celkem bude k dispozici osmnáct týdenních rotací.

„Egypt patří dlouhodobě mezi nejoblíbenější destinace cestujících z našeho letiště. Prodloužení provozu do Marsa Alam na zimní období proto vnímáme jako další možnost, jak nabídnout cestujícím pohodlné přímé spojení za teplem i mimo hlavní sezónu. Věříme, že stejně jako v předchozích letech bude o tyto lety velký zájem,“ dodal Martin Šturala.

S Čedokem mohou cestovatelé poznat dvě rozdílné podoby Afriky. Keňa láká spojením odpočinku na bělostných plážích Indického oceánu s dobrodružstvím na safari, kde mohou návštěvníci spatřit slavnou velkou pětku, zatímco egyptská Marsa Alam nabízí slunce po celý rok, klidné písečné pláže a jedny z nejkrásnějších korálových útesů na světě. Milovníci poznávání odtud mohou vyrazit také za starověkými památkami Luxoru, Asuánu nebo Abú Simbelu.

„Široká nabídka přímých letů z regionálních letišť je jedním ze způsobů, kterými se Čedok dlouhodobě odlišuje na českém trhu. Novými spojeními z Ostravy do Mombasy a Marsa Alam přinášíme další atraktivní destinace klientům z Moravskoslezského kraje a okolí, kteří by jinak museli cestovat na vzdálenější letiště. Z Ostravy tak mohou pohodlně vyrazit nejen k Rudému moři, ale nově také přímo do exotické Keni, kde mohou spojit dovolenou na pobřeží Indického oceánu se zážitkem ze safari. I tímto způsobem pokračujeme v našem cíli zpřístupňovat atraktivní dovolenkové destinace klientům napříč celou Českou republikou,“ říká Miroslav Kubáč, ředitel rozvoje produktu Čedoku.

Lety do obou destinací bude operovat společnost Smartwings. Přímá spojení z Ostravy tak cestujícím umožní vyhnout se cestování na vzdálenější letiště a nabídnou pohodlnější začátek dovolené přímo z jejich regionu.

„Letiště Leoše Janáčka Ostrava opět potvrzuje svou roli významné dopravní brány Moravskoslezského kraje. Za poslední období významně přibyla celá řada cílových destinací, vedení letiště stále přichází s novými zprávami, které těší milovníky cestování i byznysmeny. Věřím, že i novinky na tuto zimu lidé ocení a všechna vypravená letadla naplní do posledního místa,“ uzavřel náměstek hejtmana Moravskoslezského kraje pro dopravu Radek Podstawka.

Zdroj: tisková zpráva Letiště Ostrava, a.s.

Vážení čtenáři a příznivci létání,

čas není k zastavení a proto již tu máme novou pozvánku na další, tentokráte 22.ročník Festivalu leteckých amatérských filmů. Veškeré podrobnosti k tomuto 22. ročníku FLAF naleznete v přiloženém oficiálním plakátu festivalu.

V rámci festivalu vystoupí i Jiří Pruša s jeho příspěvkem o obletu severního pólu.

Všichni jsou vítáni - vstup je volný!

Redakce Flying Revue

V portugalském Benavente let na Azory vlastně začal a v Benavente jsem ho také vlastně ve středu večer, tedy předevčírem, uzavřel. Během návratu do Příbrami budu nyní ještě filmovat a fotit letiště ve Francii pro našeho Průvodce po evropských letištích SAFE, což už nebude tak zajímavé, abychom pokračovali v naší reportáži. Aktuální zůstane pouze on-line mapa. Rád bych proto shrnul pár základních informací k celé akci. Obsažný článek k celé expedici pak chystáme do příštího čísla Flying Revue, tzn. 6/2026.

Rozhodnutí letět ještě toto léto na Azory přišlo ve chvíli, kdy jsem se vracel ze Severního pólu a přemýšlel jsem co dál. Vlastní přípravy na akci zahrnovaly především projednání povolení s portugalským ATC, které vyžadovalo zdvojené krátkovlnné rádio pro komunikaci mimo dosah VHF. Ze Severního pólu jsem měl skvělou zkušenost s využitím Starlinku jištěným navíc satelitním telefonem, a tak jsem se snažil pana šéfa ATC střediska řídícího FIR Santa Maria pana Sousu přesvědčit, že to je plnohodnotná, pokud ne lepší alternativa. Po pár výměnách mailů jsme se domluvili, já jsem dostal jejich mobilní číslo, na kterém  byla také aplikace Whatsup. Zároveň jsem si pronajal satelitní telefon Iridium a panu Sousovi jsem poslal naopak jeho satelitní číslo. Během letu do Benavente jsme komunikaci odzkoušeli a když se potvrdilo, že vše funguje bezchybně, tak jsem dostal finální povolení. Záchranné vybavení jsem použil stejné jako při letu na Severní pól, jen jsem s sebou neměl arktickou výbavu ani spreje proti ledním medvědům. Pod plovoucí oblek jsem si také nebral několik vrstev termického prádla. I tak jsem se zvláště cestou zpět v tom obleku dost nepříjemně vařil.

Na Azorách jsem přeletěl všechny ostrovy a na všech jejich letištích kromě ostrova Flores jsem přistál. Třikrát to bylo plné přistání k přenocování a zbytek to byla přistání letmá. Na letišti ostrova Flores cosi opravovali, tak jsem směl nad letištěm jen udělat třistašedesátku. Mezi odletem z Benavente a návratem uběhlo celkem 5 dní. Na Azorech jsem nikdy předtím nebyl. Shledal jsem je ale jako překrásné, vulkanické, sytě zelené ostrovy se skvělým počasím, kdy skoro každý den trochu prší a jinak svítí sluníčko. Lidé na letištích se tu ke mně chovali tak jako dosud nikde jinde. Moje původní obavy ohledně tankování paliva od benzínové pumpy se ukázaly jako zbytečné. Na všech třech letištích, kde jsem přistál mi někdo z handlingové firmy pomohl sehnat kanystry, projít tam a zpět přes security i přelít palivo do letadla.

Počasí na cestu tam a zpět mi celkem přálo, ale v obou směrech jsem měl protivítr. Ve směru tam to bylo v průměru cca 30 Km/h a ve směru zpět 10 km/h. To snížilo mou průměrnou rychlost z obvyklých 250 km/h na 228 km/h. Nad Azorami pak bylo počasí velmi proměnlivé a některé ostrovy jsem nemohl z výšky vidět, protože byly zakryté oblačností se spodní hladinou ve výšce cca 1000-1500 stop.

Pár statistik:

Celková uletěná doba Benavente – Azory – Benavente byla 18 hodin 55 minut

Uletěná vzdálenost 4 300 km

Spotřeba paliva cca 370 litrů

Průměrná rychlost 228 km

Aktuální poloha Jiřího Pruši:

Text: Jiří Pruša

dnes Vám představujeme nejnovější filmový příspěvek z dílny TOM studia, který popisuje vznik a osudy jednoho z nejznámějších a dodnes ještě používaného větroně VT 16 ORLÍK.

Dalších slov k tomuto velmi dobře zpracovanému dokumentu o větroni VT 16 Orlík netřeba, protože vše zjistíte při jeho zhlédnutí.

Příjemný zážitek přeje redakce Flying Revue!

V Porta Delgada jsem měl štěstí na velmi přátelského chlapíka z handlingové firmy jménem Marco, který mi po přistání slíbil pomoct natankovat palivo 95. Ještě večer mi poslal sms, že na mě bude čekat v 8 ráno u benzínové pumpy. Dorazil přesně na čas a v autě měl kanystry na 100 litrů. Ty jsme načerpali a vyrazili na letiště. Vše bylo oficiálně schválené a on na to měl ten správný papír. Prohlédli nás a pustili. Pak jsme to zopakovali ještě jednou a já jsem měl letadlo plné paliva na cestu zpět na mé spřátelené letiště Benavente. Pak za mnou ještě přišel místní, velmi mladý novinář Vasco a udělali jsme interview o mém letu na Azory. Snad nejvíc na něj zapůsobil můj věk. Nebylo to poprvé, takže se za svůj věk přestávám stydět a začínám na něj být hrdý. Večer jsem Marca a jeho ženu Katarínu pozval na večeři, a tak jsem se mohl dovědět o Azorách a životě zde trochu více.

Ve středu ráno jsme si s Marcem dali sraz na letišti opět v osm hodin. V 7.59 jsme se sešli u security prohlídky, Marco měl všechno připravené, takže celá procedura proběhla rychle a já jsem měl více než hodinu na přípravu letadla. Před delším letem přes moře dělám vždycky důkladnější prohlídku letadla a tak potřebuji trochu více času. Když jsem připravil letadlo, kamery, trochu vody a sáček oříšků na cestu uložil pod sedačku, nezbylo než se navléct do plovoucího obleku a přes něj si nasadit ještě záchrannou vestu. V devět hodin jsem se nasoukal do kabiny a za chvíli jsem už směřoval k ostrovu a letišti Santa Maria, kde mi Marco ještě domluvil letmé přistání. To se po 30 minutách letu podařilo a já jsem před sebou měl asi 6 hodin letu nad Atlantikem. Počasí bylo skvělé s modrou oblohou a jen pár mráčky. Trochu mě zaskočilo, že jsem opět letěl proti větru, protože jsem doufal, že můj let proti větru směrem tam budu mít kompenzovaný při návratu opět západním větrem do zad. Nebylo to tak. Vítr foukal severovýchodní a ubíral mi na rychlosti nějakých 10 km/h. Nebylo to tedy tak nepříjemné jako při letu směrem na Azory, ale asi půl hodiny mě to na celé té trati stálo.

Po asi hodině letu začalo být VHF spojení těžko čitelné, a tak jsem na ATC Santa Maria zavolal na předem dohodnuté číslo prostřednictvím Starlinku telefonem přes Whatsup, abych se jim nahlásil. Domluvili jsme se pak, že s budu ozývat každou hodinu, abych jim sdělil svou polohu a zda je vše v pořádku. To jsem také dělal a při přeletu 15. poledníku západní délky, tedy hranice mezi FIR Santa Maria a FIR Lisabon mě pak předali Lisbon Control. S touto službou jsem už zase mohl komunikovat běžně přes VHF rádio. Pak jsem musel ještě trochu kličkovat kvůli provozu hlavním letišti Lisabon a ve tři čtvrti na pět místního času jsem přistál na dráze 33 Benavente. Po otevření kabiny jsem ze sebe co nejrychleji strhnul plovoucí oblek, protože v poslední fázi letu, tedy asi 40 minut jsem letěl v teplotě kolem 30 stupňů a mně bylo logicky drsně vedro. V Benavente jsem se rozhodl zůstat dvě noci, abych se dal trochu dohromady.

Fotografie a video z Jirkova odletu z letiště Ponta Delgada (LPPD):

Aktuální poloha Jiřího Pruši:

Text: Jiří Pruša

„Den letiště Letňany" se již tryskem blíží s tím, že ti z vás, kdo si nadcházející sobotu 5.9. 2026, rezervovali právě pro tuto akci, si jistě přijdou na své.

Podle dnešního aktuálního seznamu by se měly v letové ukázce představit následující typy letadel:

• MiG-15
• LET C-11
• Zlín Z-526,  Z-326
• North American T-28 Trojan
• Aero C-104
• North American AT-6 Harvard
• 2× Piaggio P-149D
• Let L-60 Brigadýr
• Tom-8
• Fieseler Fi 156 Storch
• Zlín Z-381 Basa
• Let L-200 Morava
• Zlín Z-126
• AT-17 Stinson
• Junkers A50 Junior
• Mi-17 AČR
• Let Z-37 Čmelák
• 3× Piper Cub
• Enstrom 480
• Bell 412 PČR
• L-13 Blaník

a na statickém display budou k vidění:

• Aero L29 Delfín
• Aero L39 Albatros
• Zlín Z142
• Mi 2

Pro ty, kteří nechtějí bloudit, přikládáme i orientační plánek letiště Letňany s danými sektory celé akce. 

Další informace naleznete na stránkách letiště Letňany, zde: https://www.letnany-airport.cz/denletiste/

Redakce Flying Revue

Počasí ráno bylo dnes na ostrově Graciosa skvělé. Večer jsem se zúčastnil vesnické fiesty, při které nosí místní sošku panny Marie po vesnici, aby požehnala všem domům a lidem. K tomu hraje hudba a lidé jsou svátečně oblečení. Byl jsem trochu unavený a ta jsem dnešní let hodinový let z Graciosy do hlavního města Azor – Ponta Delgada naplánoval až na poledne. Ranní čas jsem využil k postupu na chystané publikaci, která se věnuje letu přes Severní pól a kterou plánujeme vydat do konce října.

Na letiště jsem dorazil v 11 hodin, zavolal jsem člověku, který mě včera vítal na ploše a požádal ho o pomoc s palivem. Poslal za mnou paní, která mi přinesla prázdný kanystr a já jsem ho jel k pumpě naplnit. Pak jsme museli přes security, ale vše proběhlo hladce a já jsem měl ve tři čtvrti na dvanáct doplněnou jistotní rezervu 20 litrů paliva a mohl jsem vyrazit. Ještě se se mnou přišel rozloučit pan ředitel letiště, a tak jsme si udělali společné selfie.

Po vzletu jsem ještě jednou pro radost pracovníků letiště a několika spoterů udělal nízký průlet nad letištěm a vydal jsem se směrem k letišti Lajes na ostrově Terceira. Tam jsem chtěl udělat letmé přistání nebo alespoň nízký přelet o které mě několika cestami místní spoteři požádali.

Zavolal jsem ještě ráno telefonicky pro jistotu na věž letiště, abych to domluvil. Byl jsem však nekompromisně odmítnut, protože se jedná nejen o civilní, ale také o vojenské letiště, kde je navíc americká základna. Musel bych si prý zažádat, poslat všechny papíry a čekat pět dní. To mě logicky moc nenadchlo. Dohadovat se nemá v takovýchto situacích smysl, ale nerad se vzdávám, a tak jsem si vzpomněl na člověka, který se mi v Benaventu chlubil, že s vojenským šéfem letiště Lajes prožil několik let v jakési vojenské škole. Rozhodl jsem se ho otestovat, a tak jsem si zjistil jeho číslo a vysvětlil jsem mu problém a zadání. Moc nadšený nebyl, ale slíbil pomoct. Nejdříve pro mě vymohl nízký průlet a pak mi napsal, že budu mít povolené i letmé přistání. On sám, že bude taky na věži letiště, protože je na tom ostrově zrovna na pár dní na dovolené. Vše nakonec proběhlo tak, jak to řekl a já jsem mu tedy uvěřil, že vojenského šéfa letištěopravdu zná.

Jinak je letiště Lajes proslavené tím, díky své poloze zachránilo tisíce životů, tím že zde moha na jeho 4000 metrů dlouhé dráze přistát letadla v nouzi. Asi nejznámějším případem byl incident z roku 2001 (Air Transat let 236), kdy velký Airbus A330 s vyteklým palivem přistál bez jediného funkčního motoru klouzavým letem právě zde. Letiště Lajes také sloužilo jako oficiální záložní nouzové letiště pro raketoplány programu Space Shuttle. Bylo určené pro situace, kdy by při startu z Floridy došlo k výpadku některého z hlavních motorů a raketoplán by neměl dostatečnou rychlost na dosažení oběžné dráhy, ale ani na návrat zpět na startovní komplex.

Z Lajes je to na ostrov Sao Miguel, kde se nachází letiště Ponta Delgada asi 30 minut letu. Vše proběhlo dobře a já jsem celkem asi po hodině a dvaceti minutách od vzletu z Graciosy dosedl na dráze 30. Na stojánce mě čekali dva mladí muži, kteří mi pomohli sehnat ubytování, uvázat letadlo a hlavně mi slíbili na zítra pomoc s koupí, převozem a vnesením na letiště asi 180 litrů paliva 95, které budu potřebovat na středeční návrat do Benavente. Doufám, že to nebyla jen planá slova a já se s jedním z nich ráno na pumpě opravdu sejdu, jak domluveno.

Aktuální poloha Jiřího Pruši:

Text: Jiří Pruša

Létání bylo od svých počátků spojeno s touhou překonávat hranice. Hranice techniky, lidských možností a i ty nacházející se na mapě světa. A právě jeden takový příběh je hlavním tématem nového čísla Flying Revue. Jiří Pruša se letos v létě vydal se svým ultralehkým letounem Shark tam, kam se s letadlem této kategorie dosud nikdo nevydal – nad nekonečné pláně Severního ledového oceánu až k zeměpisnému Severnímu pólu.

Za několika hodinami letu, které vyvrcholily dosažením 90. rovnoběžky, se skrývaly měsíce příprav, zkušenosti z předchozích dálkových expedic i pečlivé zvažování rizik. Především ale odhodlání uskutečnit něco, co se ještě před několika lety mohlo zdát s ultralehkým letadlem téměř nemyslitelné. Prušův let proto považuji za mimořádný letecký výkon a zároveň krásnou ukázku toho, kam se možnosti moderního lehkého letectví posunuly.

Ani tentokrát ale Flying Revue není jen o jednom příběhu. Jiří Žežula a Jiří Pískatý nás zavedou do Czech Aviation Training Centre a představí současnou podobu výcviku pilotů letounů L 410. V rubrice Retro se vrátíme k neobvyklé koncepci vrtulníků s tandemovými rotory, a především k sovětskému Jaku-24. S Danielem Petzem navštívíme dánské národní letecké muzeum Danmarks Flymuseum v Stauningu, a s Pavlem Březinou nakonec zamíříme do úplně jiných zeměpisných šířek – do Karibiku, i tentokráte samozřejmě v kabinách vírníků.

Přeji vám příjemné čtení a mnoho krásných leteckých zážitků.

Za redakci Flying Revue

Michal Beran

Ranní výhled z okna nebyl příliš povzbuzující – silně pršelo a mraky byly tak 200 metrů nad zemí. Přemýšlel jsem, jestli mám dneska letět nebo raději počkat na zítra. Během dalších dvou hodin se ale počasí změnilo ještě dvakrát z deště na slunce a obráceně. Pochopil jsem, že se tady toho nedá moc předpovídat a že zítřek může být stejný nebo i horší. Odlet jsem jen posunul na 12. hodinu, kdy jsem věřil, že počasí bude už trochu stabilnější.

Po vzletu z letiště Horta jsem si s řídícím domluvil letmé přistání na letišti Pico, které má na starosti také. Totéž mi pak ještě umožnil na letišti Sao Jorge a poté jsem vyrazil směrem na ostrov Flores, který je společně s ostrovem Corvo nejzápadnější výspou Azorských ostrovů a je od Sao Jorge vzdálený asi 250 km. Počasí se během cesty také stále měnilo a já jsem občas musel kličkovat mezi mraky a mezi přeháňkami a občas si nasazovat čepici a brýle proti pálícímu slunci. „Můj“ řídící z radaru letiště Horta mi i na těchto ostrovech domluvil přívětivé přivítání. Na letišti Flores jsem sice letmé přistání kvůli opravám na dráze udělat nemohl, ale v klidu jsem nad ním mohl udělat dvě třistašedesátky a pokračoval nad letiště Corvo, kde mi při letmém přistání mávali všichni zaměstnanci stojící na provozní ploše. Ještě jsem se tedy vrátil k přeletu a zamával jsem jim také. Zpáteční let směrem na východ na ostrov Graciosa byl opět ve znamení nízkých mraků a dešťových přeháněk. Vítr byl na zpáteční cestě ke mně příznivější než cestou tam, a tak to šlo trochu rychleji.

Ve tři hodiny odpoledne jsem pak přistával na prosluněném letišti s brusu novým terminálem na malém ostrově Graciosa. Na ploše čekala delegace v čele s ředitelem letiště a místostarostkou městečka Santa Cruz Graciosa. Paní místostarostka mi hezky poblahopřála a předala fotoknihu o jejich ostrovu a k tomu ještě slavnostní medaili. Po chvíli mi přišla dokonce ještě sms o toho řídícího z letiště Horta, který mi blahopřál k celému letu na Azory a nabídl mi pomoct s čímkoliv budu potřebovat. Lidé ať na letištích, tak kdekoliv jinde jsou tu opravdu srdeční a přátelští. Azory si také uchovávají stále svůj tradiční styl života a nikde jsem zde nezaznamenal žádný přehnaně moc turistů. Prostě krásný a celkem klidný kout světa. Ráno se budu zase snažit si přinést od pumpy alespoň 40 litrů paliva a pak plánuji kolem poledne odletět na letiště Ponta Delgada. Cestou ještě plánuji jedno letmé přistání. 

Dnešní statistiky:  

Celkem letový čas: 3 hodiny 09 minut
Uletěná vzdálenost: asi 710 km 
Spotřeba paliva: 61 litrů N95

Aktuální poloha Jiřího Pruši:

Text: Jiří Pruša

III. den Expedice Azorské ostrovy dosáhl Jirka po letu trvajícím 7 hod. a 46 min. azorského ostrova Horta. Jak samotný let probíhal a jaké bylo přivítání prvního Čecha s ultralehkým letadlem na tomto ostrově, popisuje Jirka sám:

Jako vždycky před dlouhým letem, i dneska jsem se probudil brzy. Připravil jsem si seznam úkonů před tím, než vyrazím. Je příjemnější si jednotlivé věci odškrtávat a být si pak jistější, že jsem na nic nezapomněl. Jako poslední bod jsem si dal navlečení plovoucího obleku a záchranné vesty.

Šéf letiště Benavente - Paulo, který mě slíbil ráno vyzvednout v 8 hodin v hotelu se kvůli nějakému problému doma, zdržel asi 20 minut. Chtěl jsem kvůli tomu plovoucímu obleku vyrazit co nejdříve, než bude příliš velké horko a taky mám rád přesnost. Byl jsem tedy už hodně netrpělivý. Nakonec Paulo přijel a vyrazili jsme na letiště. Když jsme tam dojeli, tak mu správce telefonoval, že musel odjet vyměnit plynovou bombu a že ten obchod, kde by měl dostat novou, otevře dnes výjimečně s asi půlhodinovým zpožděním. Paulo neměl klíče od hangáru, tak to byl další problém. Já jsem už proto musel posunout letový plán o půl hodiny a dát odlet na 8.15 UTC. Pak naštěstí přišel šéf letecké školy a ten už klič od hangáru měl. Za 20 minut jsem všechno podle svých poznámek připravil a nezbylo, než se navléct do plovoucího obleku, nasadit si neoprenové botky, záchrannou vestu a vsoukat se do letadla. Vzlétnout se mi už do celkem silného tepla podařilo v 9.20 UTC, tzn. se zpožděním asi 35 minut. Nahlásil jsem se hned na Lisbon approach a dostal jsem povolení postupně stoupat až do 9500 stop.

Po asi dvou a půl hodinách letu jsem se dostal k 15. poledníku západní délky, kde končí lisabonský FIR a začíná FIR Santa Maria. Odsud je to na ostrov Santa Maria ale ještě asi 1100 kilometrů, takže VHF spojení s ním nemůže v malých výškách fungovat. Lisbon control mě ale odhlásil a já jsem letěl dál. Měl jsem ale předjednané s ATC střediskem na Azorách, že můžeme komunikovat přes satelitní internet Starlink a tak jsem jim hned zavolal. Všechno proběhlo, jak má a já jsem dalších 5 hodin občas trochu mrzutě sledoval, jak původně mírný protivítr zesiluje až na 40 km/h, já se pohybuji dopředu stále pomaleji a palivo mizí stále rychleji. Pak jsem komunikoval s přibližovací službou Ponta Delgada a nakonec s mým cílovým letištěm Horta. Čekal jsem, že to bude malé ospalé letiště bez provozu, ale na přistání jsme šli tři za sebou – já první a za mnou dvě ATR 42 sloužící meziostrovní přepravě. Celkem tu mají prý 14-15 letů denně.

Při mém přistání stáli všichni zaměstnanci venku a když jsem přijížděl na stojánku, tak nadšeně mávali. Připadal jsem si jako pan Blériot nebo Kašpar. Velmi obětavě se mě ujal místní pracovník handlingu, který mi mimo jiné pomohl vyřešit můj největší problém, kterým bylo palivo. Sehnal kanystr, projednal vše se security a já jsem si mohl zajít dvakrát k nedaleké pumpě koupit N95.Oficiálně žádné letiště na äzorách nemá jené palivo než Jet A1, a tak jsem si nebyl jistý jak se mi to s palivem podaří vyřešit. Na zítřejší létání tedy palivo mám a pak se zase uvidí.

Pár dnešních statistik:

Celková délka letu: 1750 km
Celková doba letu: 7 hodin 46 minut
Průměrná rychlost: 222 km/h
Spotřeba paliva: cca 165 litrů      

Aktuální poloha Jiřího Pruši:

Text: Jirka Pruša a redakce Flying Revue

níže vám přidáváme pár záběrů z dnešního odletu Jirky Pruši z letiště Benavente (LFDR) na ostrov Horta, který započal v 10:28 SEČ. Aktuálně plánovaný čas dnešního přeletu je 7 hodin 10 minut.

Šťastný let Jirko!!!

Redakce Flying Revue

Aktuální poloha Jiřího Pruši:

Expedice Azorské ostrovy byla zahájena podle plánu a Jirka první den, téměř po více jak pětihodinovém letu z Příbrami (LKPM), přistál na neřízeném letišti Marmande (LFMD) nedaleko Boedeaux. Let to byl celkem rutinní a také počasí bylo převážně letově příznivé.

Protože páteční let z francouzského Marmande (LFMD) do portugalského Benavente již nebyla taková idylka, necháme zde komentář přímo Jirkovi:

Ranní odlet z Marmande (LFMD) proběhl bez problémů. Na letišti nikdo nebyl, a tak jsem jen připevnil kameru, udělal běžnou prohlídku, zapnul přijímač Starlink a odstartoval směrem na Benavente v Portugalsku. Severozápad Francie je bohatý na vojenské prostory, které jsou ještě velmi krkolomně propletené a navazují na sebe v různých výškách. Moje první starost tedy byla navázat spojení s Aquitaine information, aktivovat u nich letový plán a získat informace o aktivaci vojenských prostorů hned v sousedství ATZ Marmande. Pak jsem musel ještě vyžádat průlet kolem vojenského letiště Dax a začal jsem pomalu stoupat do 4500 stop, abych se přehoupnul přes hraniční hory mezi Francií a Španělskem. Nad hranicí jsem se nahlásil řídícímu z letiště San Sebastian a pokračoval směrem na Pamplonu. Tam se mi podařilo domluvit letmé přistání stejně jako pak na následujícím letišti Logroňo. Takže máme další dvě videa pro španělskou sekci našeho Průvodce po evropských letištích.

Další hodinu a půl jsem strávil nízkým letem, protože celá španělská náhorní rovina směrem k portugalským hranicím je pod vojenským letovým prostorem, který je aktivní 24 hodin ve všechny pracovní dny a začíná ve výšce 1000 stop AGL. Letět takhle nízko vyžaduje hodně pozornosti, aby člověk nenarazil do větrné elektrárny nebo případně stožárů vysokého napětí. Navíc v tak malé výšce není žádné rádiové spojení. Po celkem asi 3,5 hodinách plíživého letu jsem dorazil k hranici s Portugalskem. Nahlásil jsem se řídícímu a ten mi vesele odpověděl: „Welcome to Portugal Jiri“. Mám v Portugalsku v letecké komunitě hodně přátel, a tak to asi byl jeden z nich. Během dalších asi 40 minut jsem pak už přistával na SLZ v Benavente. Aby mi přistání místní moc nezjednodušili, tak těsně před mým zařazením do okruhu otočili dráhu, a navíc mi neprozradili, že na okruhu létá jeden čerstvý sólista. Ten šel na finále hodně z dálky, nic do rádia nehlásil, a tak jsem ho z pravého base zahlédl na levé straně až hodně pozdě, jak se na mě hrne jen o pár metrů výš. Ještě jsem trochu instinktivně potlačil a vše proběhlo v pořádku. Sám jsem pak nahlásil a udělal třistašedesátku, aby stihnul přistát a opustit dráhu. Moc nadšený jsem z toho ale nebyl. Jeho paní instruktorka mi po přistání jen tak mimochodem řekla, že předpokládala, že sólistu vidím, tak ani nic nehlásila. Ten sólista mi zároveň bezelstně poděkoval, že jsem udělal tu třistašedesátku a prozradil mi, že mě prý ani neviděl…. Nechtěl jsem kazit náladu, a tak jsem k celé té nepříjemné situaci nic neříkal. Rozpačité přistání pak kompenzovalo vřelé přivítání asi 15 místními letci a spotery. Nejdříve jsem natankoval 200 litrů paliva pro zítřejší přelet na ostrov Horta (LPHR) a pak jsme odjeli na slavnostní, velmi srdečný oběd. Ten trval asi 3 hodiny.

Odlet zítra na Azory plánuji na 8 hodin UTC. Let na ostrov Horta by měl trvat asi 7 hodin. Meteo předpověď je celkem příznivá, a tak doufám, že to vydrží. Během letu budeme s portugalským ATC testovat satelitní komunikaci s využitím Starlinku. Nad mořem v menších výškách totiž VHF komunikace obvykle nefunguje a zálohované krátkovlnné rádio ani anténu není tak jednoduché na UL stroj namontovat. Satelitní komunikace je tedy podle mého názoru to nejlepší řešení. Jen je potřeba, aby ji služby řízení letového provozu akceptovali a to budeme právě prověřovat.

Doufám, že zítra se ozvu z Horty!

Aktuální poloha Jiřího Pruši:

Jirka Pruša a redakce Flying Revue

po pěti týdnech od ukončení naší Severní expedice, jejíž nejvýznamnější částí byl 4.července oblet zeměpisného Severního pólu, se Jirka Pruša vydává dnes na Expedici Azorské ostrovy.

Hlavním cílem této expedice je doletět na Azorské ostrovy, ty přeletět a nafilmovat. Na celkem třech ostrovech také přistát a dále potom pokračovat do Irska, kde nafilmovat irská letiště pro našeho Průvodce. Návrat do Příbrami (LKPM) je plánován za cca 2 týdny a to samozřejmě s ohledem na aktuální počasí na trati.

 Plán jednotlivých letů:

1. LKPM – LFDR                                          čtvrtek 27.8.
2. LFDR – Benavente, Portugalsko                    28.8.
3. Benavente – LPHR Azory                                  29.8.
4. LPHR – LPGR                                                          30.8.
5. LPGR – LPPD                                                           31.8.
6. LPPD – Benavente, Portugalsko                       2.9.
7. Benavente – LKPM – během dalších dnů

Na palubě expedičního SHARKA 600, OK-BUG 11, bude opět satelitní tracker Garmin InReach a jeho polohové informace budou sdílené na mapě umístěné zde na stránkách FR. Zde budeme rovněž prezentovat zajímavé fotografie a videa z konkrétních letových dnů. Tyto budou dále doplněné vždy o pár poznámek a dojmů z Jirkova letu.

Pokud vás tedy bude expediční let na Azorské ostrovy zajímat, podívejte se občas na náš web a držte Jirkovi palce.  

Případné otázky k právě probíhajícímu letu můžete směřovat přímo na mě, protože budu s Jirkou, díky instalovanému datalinku na palubě letadla, v nepřetržitém spojení.

S přáním pěkného dne,

Miloš Dermišek

Satelit společnosti Orbitworks byl přepraven nákladním Boeingem 777 z Dubaje do Los Angeles, odkud bude v říjnu 2026 vyslán na oběžnou dráhu.

Altair-1 je součástí stejnojmenné družicové konstelace, která bude tvořena celkem deseti satelity. Systém využívá optické, infračervené, termální a RF senzory a umělou inteligenci přímo na palubě. Díky pokročilým zobrazovacím technologiím a častému snímání bude poskytovat data využitelná například pro monitorování životního prostředí, reakci na přírodní katastrofy, analýzu využití půdy a pobřežních oblastí nebo hodnocení zdrojů a infrastruktury.

Přepravu Altair-1 zajistil specializovaný tým Emirates SkyCargo v rámci divize Aerospace and Engineering. Po celou dobu se staral o přísné bezpečnostní a environmentální podmínky a zajistil doručení satelitu podle plánu.

Badr Abbas, Divisional Senior Vice President Emirates SkyCargo, uvedl: „Přeprava vysoce citlivého a technologicky pokročilého nákladu vyžaduje preciznost a zkušenosti. Jsme proto hrdí, že můžeme společnost Orbitworks podpořit v tomto významném okamžiku a přispět k rostoucí pověsti SAE jako globálního centra inovací a pokročilých technologií.“

Schahan Sediqi, General Manager společnosti Orbitworks, dodal: „Altair-1 je výsledkem práce mimořádného týmu a dnešek představuje historický okamžik nejen pro Orbitworks, ale i pro ambice SAE v oblasti vesmíru. Díky péči a zkušenostem Emirates SkyCargo se Altair bezpečně dostal z Dubaje do Los Angeles. Nyní se těšíme na říjen, kdy zahájí svou misi.“

Emirates SkyCargo má s přepravou satelitů dlouholeté zkušenosti

Emirates SkyCargo má rozsáhlé zkušenosti s přepravou satelitů a dalšího citlivého leteckého a kosmického vybavení. Naposledy přepravila družici Arab Satellite 813 z Dubaje na místo jejího plánovaného startu poblíž Šanghaje. V roce 2018 přepravila také Khalifasat, první satelit vyvinutý a vyrobený inženýry ze SAE, z Dubaje do Jižní Koreje.

Specializované služby pro letecký a kosmický průmysl patří mezi nejrychleji rostoucí segmenty Emirates SkyCargo. V roce 2026 společnost přepravila po celém světě více než 6 000 tun nákladu z oblasti letectví a pokročilého strojírenství.

Emirates SkyCargo zároveň rozšiřuje svou flotilu. Od března 2026 převzala šest nových nákladních Boeingů 777-F a jeden Boeing 777-300ERSF přestavěný z osobního letadla Emirates. Do konce roku má získat dalších pět nákladních letounů. Rozšířená flotila umožnila společnosti rozšířit globální síť nákladních spojení na více než 60 destinací.

Zdroj: tisková zpráva Emirates

jak už bylo avizováno v předchozím článku, dnes na Technetu iDnes vyšel druhý díl rozhovoru s Jirkou Prušou, který je navíc doplněn zajímavým videem, a to pohledem z kokpitu na dosažený Severní pól.

Více se dozvíte zde:

www.idnes.cz/technet/technika/jiri-prusa-severni-pol-ultralight-spicberky-svalbard-prelet.A260819_125758_tec_technika_alv

Redakce Flying Revue