DEN KORZÁRA!

Nádrže doplněny po špunty, vše je sbaleno a pomalu se připravujeme na opuštění filipínského ostrova Samar. Naše VMF 222 se má stěhovat na Okinawu, a velitel major Harwood přivádí k životu osmnáctiválec R-2800 jeho Corsairu… Sluníčko ještě nevyšlo, ale vedro už je jako v pekle. Na nás mechaniky a celý personál čekají Dakoty a C46 Comando, se kterými se za Corsairy budeme ploužit…

Není duben 1945, nechystáme se přesídlit na Okinawu, ale v lecčems se pár úvodních vět bude tak trochu podobat zážitku, jenž se mi má dnes splnit. Blížíme se k salcburskému letišti, a má nervozita začíná silně stoupat. Už ze silnice vidím venku vytažené mašiny, na dopoledním alpském slunci se neskutečně blýská dvoumotorový hřebec Mitchell N6123C, se kterým jsme si užili před pár lety nádherné okamžiky. A vedle něj již čeká také modrý Corsair se zatím složenými křídly. O takovém pohledu naživo bych před rokem 1989 ani neuvažoval, tím spíš, že si uvědomuji, že ten modrý krasavec je vytažený jen proto, že čeká na mne!

V ráji warbirdů

Celý komplex nově vystavěných hangárů připomíná jakousi skleněnou čočku, rozdělenou vedví a odsazenou od sebe. Přicházíme do hangáru 7, tedy renovační dílny, kam je vstup opravdu jen na povolení a bez visačky Visitor, Crew či Pilot tam opravdu není nikdo. Vstupuji a zůstávám ve dveřích jako zkoprnělý! U vchodu Besenyeiho Edge 540, Cessna O2, stojím před obřím čumákem DC6…