Jak jsme se (ne)dostali na základnu RAAF v Amberley a přesto měli úspěch

Exp. Southern Cross 2018: Po stopách letců RAF v Austrálii VI.    Zhruba 40 kilometrů na západ od Brisbane, tedy co by kamenem dohodil a zbytek se nechal odtáhnout wombatem, nachází se základna Královského australského letectva RAAF Amberley. Náhodou, přísáhám, jsme poslali holky do vsi na nákup a jeli okolo...

Naši veteráni RAF, kvůli nimž jsme podnikli tuto expedici až na druhou stranu Zeměkoule, byli čestnými členy důstojnické jídelny na základně RAAF ve Williamtownu. O tom jsem se, předpokládám, již zmínil. S ohledem na tento zásadní fakt došli jsme k závěru, že by bylo správné a zajímavé na námi plánované oslavy v Československém klubu v Brisbane pozvat mimo jiné i někoho ze zástupců Královského australského letectva.

Na Amberley!

Rozhodli jsme se právě pro základnu RAAF Amberley, neboť do Brisbane je to z ní mnohem blíže. Samozřejmě oslovíme i velení ve Williamtownu, o tom není pochyb, nicméně jsme chtěli navštívit přímo základnu a s někým pohovořit. Seznámit ho s našimi plány a kdo ví, třeba od něj získat i nějaký zajímavý nápad nebo návrh…

Motivací pro nás byl i fakt, že na zdejší základně existuje jakési muzeum  - RAAF Amberley Heritage Centre. Na internetu jsme po delším pátrání objevili, že každé úterý a čtvrtek je možné po předchozí domluvě muzeum navštívit. Navíc se zde pořádají každý měsíc dny otevřených dveří, ale jak na potvoru ten minulý vycházel na den, kdy jsme přiletěli do Austrálie a další je až když budeme dávno doma. Předchozí domluvu jsme vynechali, nicméně plni odhodlání vydali jsme se na základnu jak se říká „na blind“.  

» Expedici podpořil Český svaz letectví.

RAAF Base Amberley

Než dorazíme, řekněme si něco málo k základně samotné. S 1 600 hektary zabrané plochy se jedná o největší operační základnu australského letectva. Každý den se zde pohybuje cca pět tisíc uniformovaných příslušníků RAAF a civilních zaměstnanců. Na základně operují (a tuto nazývají svým domovem) níže uvedené jednotky:

• Combat Support Group, Headquarters
• No 95 Wing, Headquarters
• No 382 Squadron - Contingency Response
• No 295 Squadron - Training and Standards
• No 1 Combat Communication Squadron, Headquarters
• No 2 Security Forces Squadron, Headquarters
• No 1 Combat Communication Squadron Flight Amberley
• No 96 Wing, Headquarters
• No 23 (City of Brisbane) Squadron - airbase operations
• Health Services Wing, Headquarters
• No 1 Expeditionary Health Squadron, Headquarters
• No 3 Aero-medical Evacuation Squadron Detachment Amberley
• Health Operational Conversion Unit

   Ze základny operují v největší míře tyto stroje:

• F/A-18 Super Hornet (No. 1 Squadron, No. 6 Squadron)
• F-35 Lightning II (No. 1 Squadron, No. 6 Squadron) (pozn.: V současné době dochází k přezbrojování, proto uvádím stejné jednotky u obou typů)
• Airbus KC-30A (No. 33 Squadron)
• Boeing C-17 Globemaster III (No. 36 Squadron)
• C-27J Spartan (No. 35 Squadron)

Kromě operační základny se zde nachází i velké výcvikové středisko a další zařízení pro pozemní zabezpečení, opravny a podobně. Zajímavostí je, že tato základna je jedním ze dvou letišť v Austrálii (spolu s Darwin International Airport), která slouží jako zaoceánská základna pro příjem raketoplánů amerického kosmického programu Space Shuttle. 

Potřeba vybudovat základnu u Brisbane vznikla v roce 1930, představena veřejnosti byla v prosinci 1938 a uvedena do provozu byla v roce 1940. Největšího rozmachu dosáhla celkem pochopitelě za druhé světové války, kdy se pod vlivem válečných potřeb mnohonásobně rozrostla. V květnu 1942 došlo i ke změně určení základny, která se v té době přeměnila především na mohutné podpůrné, opravárenské a zásobovací středisko pro letectvo Spojenců v Pacifiku a působily odsud především síly 5th USAAF s letouny P-38 Lightning, B-25 Mitchell a B-26 Marauder.

Po skončení druhé světové války byla všechna zařízení USAAF převedena pod RAAF, které základnu začalo využívat pro své těžké bombardéry. Nejznámějšími z nich byly samozřejmě dvoumotorové Canberry a F-111 všech verzí. Koneckonců, těsně před bránou stojí pod střechou krásná naleštěná F-111 a jedna z Canberr stojí jako památník hned za vjezdem do základny. 

Frankie Blahout s Pytlákem u letounu Canberra B.20 u křižovatky s Cooper´s Road.

Když se člověk vydá po Cunningham Highway dál směrem na Warwick, po pěti kilometrech narazí u křižovatky s Cooper´s Road na další. Sice v poněkud tristním stavu, toho času founguje spíš coby základna pro RAAF holuby, ale je tam a můžete si na ni sáhnout.

Mimochodem, drobet jsem pohledal a nakonec našel něco málo i k historii tohoto stroje. Canberra B.20 výrobního čísla A83-238 poprvé vzlétla 25. října 1956, 9. listopadu byla přidělena k No. 2 Squadron RAAF. Po službě ve Vietnamu navrátila se v roce 1971 do Austrálie, kde sloužila až do svého vyřazení v roce 1985. V současnosti nese označení stroje A84-233 a nápis „Nilsson“ na boku… 

Tři dívky ve vojenském šatě

Jak jsem zmínil, naše návštěva v Amberley nebyla předem domluvená, proto jsme ani nedoufali v nějaký zásadní úspěch. Věděli jsme předem, že pravděpodobně budeme muset zvolit oficiálnější cestu a oslovit velení základny přes naší generální konzulku v Sydney. I přesto nehodili jsme flintu do jetele. Včera před polednem jsme odeslali e-mail veliteli základny A/Cdre Kenu Robinsonovi. Sice prozatím bez odpovědi, ale teď jsou před námi velikonoce, takže… Navíc A/Cdre Robinson není velitelem toliko základny v Amberley, ale má „pod palcem“ i další báze po okolních ostrovech. 

Vstupní brána na základnu RAAF Amberley.

Po příjezdu do Amberley prošli jsme obvyklou přijímací procedurou u elektronického kiosku, kde každý návštěvník zadá nacionále a projde videoškolením o tom, kterach se má na základně chovat, co smí a nesmí. Teprve poté přesunuli jsme se k vedlejšímu okénku, kde sídlí zdejší ostraha letiště.

Co nás překvapilo, byť je to logické s ohledem na stupeň ochrany takového objektu, přesně věděli, že jsme tady již jednou byli - cestou z Korytar Hill v neděli odpoledne, kdy na základně v podstatě nikdo už nebyl.

Nemělo cenu a ani jsme nechtěli zatloukat, přiznali jsme „na férovku“, co jsme zač a jaké jsou naše úmysly a plány. A nyní se plně projevil vztah Australanů k válečným veteránům a vstřícný přístup k lidem všeobecně. Sice jsme se dovnitř na základnu nedostali, s tím jsme vlastně i počítali, po chvilce však přijel pick-up Military Police a z něj vystoupila tři příjemná a krásná děvčata v maskáčích. Bohužel si nepamatujeme jejich jména a bylo nám žinantní si tato poznamenávat. Stejně tak nebylo možné udělat si společnou fotografii, neb fotografování na základně je přísně zakázáno. Lámat přes koleno jsme to nechtěli, nebylo by to fér.  

Sledujte misi Flying Revue po českých a slovenských letištích:

Děvčata si s námi popovídala, samozřejmě se spíše vyptávala a dělala si poznámky (předpokládám, že dostala befel, tedy musela vykázat činnost, ale to je pochopitelné…), vysvětlila nám, jak se věci mají, že jsou velikonoce, navíc velitel a důstojníci mají spoustu svých povinností, tedy že nás bohužel nemohou vpustit. Nicméně máme přeci jen napsat veliteli znovu, že se za nás přimluví…

Když jsme se loučili a děkovali, letištní vojenské policistky se nám ještě omlouvaly, že jsme ztráceli náš čas zbytečně. Ale vždyť to nebylo zbytečné - dozvěděli jsme se spoustu hodnotných informací a navíc, byli jsme nejen přijati, ale dokonce mile a s úsměvem. Obávám se, že na druhé straně Zeměkoule by se s námi nikdo nebavil. 

Abychom děvčatům nezůstali dlužni za jejich námahu, za snahu vyslechnout si naší chatrnou angličtinu a pochopit, co chceme, poděkovali jsme jim a předali na památku samolepky, nášivky a odznáčky našich klubů, plus poslední zbývající červenou čapku z Aeroteamu s nápisem Czech pilot. Ta se jim asi líbila nejvíce, protože i my jsme byli oblečeni v červeném, abychom nevypadali jen jako nějací turisté. Určitě se teď chlubí v kasárnách kolegyním a kamarádkám a vyprávějí o jednom nevšedním setkání s kluky z Czech Aviation Association… 

Opouštěli jsme parkoviště, mávajíc děvčatům na rozloučenou. I ony na nás na pozdrav zamrkaly světly svého vozu a vydaly se svou cestou. Musím říci, že tuto misi nepovažujeme za neúspěch. Bylo to příjemné a pro nás hodnotné. A snad jednou se to přeci jen podaří a v mnohem lepší sestavě…

Josef Pytlák Říha, František Blahout

Foto: Archiv Josefa Říhy, www.raafamberleyheritage.gov.au