Jeden africký den aneb s L-410 nad Kongem

28.2.2020

S L-410 v Kongu. S L-410 v Kongu.
S L-410 v Kongu.

Češi za kniplem ve světě          Josef Pavlíček kromě jiného létal i v zemích třetího světa. Z doby, kdy se v africkém Kongu podílel na zavádění standardů ICAO, pochází i reportáž z jednoho dne Josefova létání s L-410 v této africké zemi. 

KMD

iii.png

Jako každé ráno, začínám i to dnešní posouváním budíku. KMD čili Každá minuta dobrá, jak už určitě tuší každý aeroklubák. Jen to nesmím s tím KMD přehnat, abych si nerozhněval kapitána - dnes mě s ním čekají dvě linky. Budík se rozdrnčí naposledy, nic naplat, odebírám se do kuchyně zahájit obvyklými rituály den. Zapínám rychlovarnou konvici, po pár vteřinách její nadějné ševelení ale ustává - vypíná se, stejně jako lednice.

Zase se jim to povedlo dokonale. Vypínají tu elektřinu přesně ve chvíli, kdy ji nejvíc potřebujete. Správně si domýšlíte: proud tu nejde skoro nikdy. Na uklidnění si udělám pár kliků, na následné ošplouchnutí základních partií těla i vyčíštění zubů mi musí stačit půl litru vody z láhve. Jiná možnost není, bez proudu voda z kouhoutku zkrátka neteče.

Jedna z mnoha věcí, co se mi líbí na práci pilota, je dress code - člověk nemusí přemýšlet, co si vezme na sebe. Z ramínka sundávám tmavě modré kalhoty, bílé bavlněné triko a bílou košili. Obvykle je potřeba podrobit rychlému průzkumu límeček, jestli je ve stavu „GO or NO GO.“ Tentokrát ale není čas, túrování motoru venku ohlašuje příchod řidiče do práce a blížící se sedmou hodinu, tedy čas odjezdu na letiště. Zavazuji boty, beru tašku, v kuchyni najdu něco na take away snídani a už vím, že jdu pozdě. 

Hoří. Jedeme jinudy

V autě čeká kapitán, naštěstí je to Jožo. Ten obávanější, ukrajinský, není po včerejším večírku úplně fit to fly. Z domu to máme na letiště zhruba 40 minut, děláme tedy během jízdy přípravu na let. První fáze je taková osobní, probereme, co kdo máme ke svačině a kdo nám tu svačinu dělal. O mojí müsli tyčince se toho moc říct nedá, Jožo má zajímavější příběh. Jeho místní svačinářka bude maminkou, tak ho čeká svatba.

Vyprávění náhle přerušuje řidič: "Musíme uhnout z hlavní cesty a přijet na letiště z druhé strany." Ani se neptáme na důvod: při pohledu z okna vidíme stoupat hustý černý dým z míst, kterými běžně projíždíme. Sjíždíme tedy z děravé silnice na ještě děravější a řadíme se do kolony aut, která míří stejně jako my na letiště. Je jasné, že přijedeme pozdě, ale jsme v klidu, bez nás to neodletí. 

Nakládáme

Na letiště přijíždíme s lehkým, asi hodinovým, zpožděním. Všude pobíhají zmatení lidé, jenom naši zaměstnanci nikde. Parkujeme pod věží, kde podávám letový plán a ptám se, co se to ve městě děje za show. Dostává se mi stručné odpovědi: "Volby". Hned mi to dochází, dnes se má demokraticky volit nový prezident. Tady ovšem opozice nevytahuje špínu, ale kalašnikovy. Čekají nás zajímavé dny.

Konečně vidím v dálce naší čtyřistadesítku, už ji táhnou na tarmac. Rychlá otočka v hangáru pro dokumenty a už stojíme před letadlem. Kapitán dělá předletovou prohlídku, já kontroluji vyvážení. Na papíře vypadá všechno v limitech, ale jak známe místní, oni přesně vědí, kolik mají napsat kilo. Naštěstí je dráha dost dlouhá, venkovní teplota poměrně nízká a kousek za koncem dráhy hoří dvě auta, to by nám mohlo případně pomoct se stoupáním.

Přicházejí cestující, kapitán mizí do kokpitu a já kontroluji označení samolepkami na příručních zavazadlech. Tedy zavazadlech... Spíš jsou to pytle omotané izolepou. Sem tam vidím, jak samolepku nahrazuje podání ruky, ve které je smotaná bankovka. Občas takhle necháme náš staff vydělat, ale dneska jsme plní, tak nepřichází v úvahu.

Vzhůru a kupředu

Na papíře máme devatenáct cestujících, v letadle jich sedí také devatenáct, můžeme tedy zavřít dveře a jít na start. Zkontroluji uzavření a uzamknutí nákladového prostoru v čumáku a bočním nouzovým východem lezu do letadla. Bouchnutím dveří probudím kapitána a hned dostávám úkoly. Žádám rádiem o povolení nahazovat, během toho absolvujeme „Before Start Procedures a Checklist.“ 

Dostáváme povolení, vypínám rádio a startujeme přes pozemní zdroj dvojku, následuje jednička. Oba motory běží. „Before Taxi“ a jdeme na to. Pojíždíme až na konec dráhy, kde po otočení o 180° dostáváme povolení ke vzletu. Hned po odlepení točíme doprava mimo "bojovou zónu", pozvolna stoupáme do FL85, kterou dosahujeme zhruba za 13 minut a hlásíme estimates 45 NM, 80 NM a ETA letiště Kolwezi, které je vzdálené 45 minut letu. 

Kolwezi

Letiště Kolwezi.Zoom gallery
Letiště Kolwezi.

První leg jsem pilot letící, ale i tak volám na letiště a žádám o informace pro přistání já, následně dělám briefing. Počasí pro přistání v limitech. Vítr fouká na dráhu 11, proto se zařadíme do polohy po větru pravého okruhu. Volím to z důvodu lepšího výhledu z pravé sedačky na letiště. Všechno to bude na vizuál. Klapky full a zbytek standard.

Jožo už přežil i průlet tornádem, tak věřím, že se mnou taky nemá strach. Zhruba 25 NM před destinací zahajujeme klesání; letadlo není přetlakované, proto se pro větší komfort cestujících snažím držet na váriu klesání +/- 400 ft/min. V dnešní turbulenci to dá celkem práci udržet, ale dokud nezaléhají uši, tak je to dobré. 

V okolí letiště Kolwezi zase vidíme stoupat dým, ovšem ne tak černý a hustý jako ráno cestou na letiště v Lubumbashi. Tady si jen místní vyrábí "makalu", dřevěné uhlí. Dost často tento kouř využíváme pro určení směru a síly větru při příletu na opuštěná letiště, či silnice, na kterých občas přistáváme. Dost snění, musíme jít na přistání. Podvozek, malé klapky, pravá zatáčka a hlásíme finále dráhy 29 v Kolwezi. Velké klapky, vrtule dopředu, stáhnout plyn, lehce podrovnat, koukat na konec dráhy a sednout.

Počet cestujících: Nula

Šestitunové letadlo dosedá těsně za prahem dráhy, která je mírně do kopce, není proto potřeba moc brzdit. Přepínám na ruční řízení, Jožo může ovládat příďový podvozek pákou na sloupku řízení a pojíždět přesně po žluté čáře, která nás dovede na naše stání číslo 3. Já zavírám klapky a vypínám všechna nepotřebná tabla na stropním panelu. Jen co to dokončím, tak stojíme. Tedy ne že bych omylem vypnul i motory, ale Jožo už stihl zaparkovat. Natlakuji ruční pumpou parkovací brzdu a teprve teď je čas vypnout motory. Zavírám tedy palivo, čekám až se dotočí vrtule a vypínám i zbytek letadla.

Za chvíli letíme dál, takže otevírám svůj nouzový východ a jdu udělat předletovou prohlídku. Při obcházení letadla dostávám do ruky potvrzený letový plán a papír s počtem cestujících na zpáteční lince do Lubumbashi – počet je nula. Jinak řečeno, vezeme pouze sami sebe a já docela chápu, že se tam nikomu moc nechce. Předávám informaci dál, kapitán mi na to jen řekne, že letím já. Vůbec mi to nevadí, potřebuju trénovat.

Dvě čtyřistadesítky na jednom z konžských letišť. Zoom gallery
Dvě čtyřistadesítky na jednom z konžských letišť.

Po vystoupení všech cestujících, kteří s námi letěli z Lubumbashi, uklízím schůdky a zavírám vstupní dveře. Odstraňuji ochranu vrtule proti samovolnému otáčení, kontroluji uzavření a uzamčení nákladového prostoru v čumáku a lezu opět nouzovým východem do letadla. Joža už má vše připraveno ke spouštění, takže netrvá dlouho a jsme na prahu dráhy.

Šlápnu do brzd a přebírám kontrolu nad letadlem, které si ještě lehce dovážím na čumák, než přidám plyn. Pouštím brzdy, plnou levou, pravou nohu pro srovnání do směru a už se blíží V1, VR, V2. Ani nemusím tahat a letadlo je ve vzduchu. Brzdím kola a dávám pokyn k jejich zasunutí. Éro by chtělo stoupat, ale kapitán mi trošku potlačí. Hned pochopím, o co jde. Kousek za letištěm se nachází dlouhé jezero a já přeci říkal, že potřebuji trénovat.

Nad krokodýly a hrochy

Skoro v té eufórii zapomínám velet. Zatahujeme klapky a už si letíme 300 km/h zhruba metr nad vodní hladinou. Nemám ani čas vyhlížet krokodýly a hrochy, které jindy z velké výšky tak usilovně hledám. Místo toho střídavě koukám na letové přístroje a ven z letadla. Po pár minutách letu a minutí dvou rybářských loděk jezero končí, dále pokračuje jen jako zužující se koryto řeky, které se pro mě stává novou výzvou.

Snažím se kopírovat letadlem meandry, ale čím je koryto užší, tím víc se zařezává do terénu a já jsem nucen stoupat nad vrcholky stromů, které řeku nakonec celou skryjí. Ještě chvíli si užívám přízemní let nad džunglí, než se přiblížíme k hranicím řízeného prostoru, to už musíme vystoupat do výšky, ve které je možné navázat uspokojivé rádiové spojení s řízením letového provozu, abychom mohli pokračovat již klidným letem k našemu domovskému letišti.  

Sedačky ven

Letiště Lubumbashi.Zoom gallery
Letiště Lubumbashi.

Přiblížení a přistání na Lubumbashi probíhá bez větších zvláštností, tedy až na dým stoupající z města. Po vyjetí z dráhy dostáváme instrukce pojíždět na stojánku v rohu letiště, která těsně sousedí se základnou OSN. Každý den se na ní střídá nespočet různých typů bílých letadel s nepřehlédnutelným černým nápisem UN na trupu a dnes zde parkujeme my.

Začíná mi docházet, že pauza na oběd nejspíš nebude. Jen co vypneme motory, vlezou do letadla kluci a začínají vymontovávat sedačky. Ptám se jich, jestli letíme my, nebo přijede jiná posádka. Z jejich úsměvů mi je odpověď jasná, letíme my. Průjezd městem je složitý, my jsme už tady, tak proč to zbytečně komplikovat.

Netrvá dlouho a máme v letadle pouze poslední dvě řady sedadel, zbytek bude vyplněn nákladem. Čeká nás Luena, pak přes Kolwezi zpátky do Lubumbashi. Takový pěkný trojúhelník o délce 700 km. Paliva tedy bereme na 3,5 hodiny letu, což jsou plné hlavní nádrže - ať máme rezervu pro případ oblétání počasí, které se začíná tvořit, a možnou diverzi za hranice Konga, kdyby se situace v zemi zhoršila.

Jako náklad povezeme několik krabic zdravotnického materiálu a léků. V Kolwezi pak máme nabrat lékařský tým a všechno to povezeme do nemocnice v Lueně, kde nejspíše bojují se stále více se rozmáhající ebolou.

Doplňování paliva.Zoom gallery
Doplňování paliva.

No money, no flight

Náklad se přesunul ze sanitky do letadla poměrně rychle, palivo máme doplněné, čekáme už jen na naši svačinu, která je pro bezpečnost letu velmi důležitá. Dostáváme hranolky s majonézou a grilované kuře, dobrou chuť. Člověk ovšem nesmí myslet na to, kde jídlo vyrostlo, jinak mu žaludek nebude pracovat. Ze začátku jsem s tím měl docela problém. Představa kuřete hledajícího si potravu na skládce, kde zároveň pěstují brambory, vyhazují veškerý odpad a chodí na záchod, není úplně motivující pro trávení a kdyby přece jenom ano, tak majonéza udělá svoje.

No nic, všechno je na palubě, zavíráme dveře a žádáme o povolení spustit motory. "Negative, nemáme váš letový plán." To není pravda - plán mají. Co nemají jsou zatím nezaplacené letištní poplatky, které se tu platí zásadně předem. Vytáhnu tedy z okna ruku a třením palce a ukazováčku o sebe signalizuji problém pozemnímu personálu. Hned pochopí a volají směrem k věži, něco se ozve zpátky a na to volají na mě: "One minute, one minute Captain!“

Čekám tedy dvě minuty a volám znovu na věž rádiem o povolení. "Stand by." To je dobré znamení, určitě už počítají peníze. Netrvá dlouho a dostáváme povolení jak pro start motorů, tak i povolení ke vzletu. Odlet je rutina, letí Jožo. Zavírám kola, klapky, ladím motory a vrtule. Stoupáme do letové hladiny 105 a začínáme kličkovat mezi mraky. Úplně Red Bull Air Race to není, tak se v klidu mohu kochat výhledem na kupovitou oblačnost, která nám postupně barví displej povětrnostního radaru do pestrých barev.

Kolwezi II. 

Tentokrát volám o informace pro přistání jako pilot monitorující. Počasí v limitech, strom v ose dráhy bude vidět, ten je pro nás asi nejvíce limitující, když jdeme na dráhu 29, na kterou to teď podle dispečera fouká. Klesání začínáme stejně jako ráno, jen kvůli bouřce letíme víc severně, což nám let o malinko prodlužuje.

Dráhu vidíme kvůli dešti až 4 námořní míle před dosednutím, do té doby nás vede palubní gépéeska, na které přesně vidím trať letu a případné odchylky od ní. Nakonec přistáváme s větrem v zádech, dispečer se trošku překouknul. Při dobržďování mineme jedinou pojížděčku, která se nachází v půlce dráhy, proto se musíme otočit a po krátkém pojíždění zpět po dráze na ní najedeme z opačného směru a dle stojící sanitky odhadujeme, kam letadlo postavíme.

Malý Afričan na pravém sedadle L-410.Zoom gallery
Malý Afričan na pravém sedadle L-410.

Jožo zajede co možná nejblíže, já po vypnutí levého motoru otevírám vstupní dveře. Pravý motor necháváme běžet. Lékaři, respektive jeden lékař a tři pomocníci, jak se později dozvídáme, hned nastoupí do letadla a já můžu zavírat. Nahodíme znovu levý motor a pojíždíme na práh dráhy 11. Dispečer oznamuje, že nemáme letový plán, ještě tedy v rychlosti nahlásím, kam a kudy letíme a místo detailů zdůrazním, že jde o „Emergency Flight,“ na což z věže odpoví jen „Roger.“ Následuje povolení ke vstupu na dráhu a ke vzletu. Sešlápnu brzdy, posunu plynové páky dopředu a jakmile povolím špičky, letadlo se žene po dráze za dalším dobrodružstvím. 

LUENA

Ostrou levou zatáčkou se dostáváme na trať, stoupáme do naší letové hladiny a hlásíme do rádia odhadované časy dosažení hranice řízeného okrsku a naší destinace. Počasí se vylepšuje, tentokrát to vypadá na klidnější skok. Letiště v Lueně je položeno přibližně o 800 metrů níže, než to v Kolwezi, které leží 1500 m nad hladinou moře. To by mělo znamenat lepší výkon letadla, bohužel je tu ale o dost vyšší venkovní teplota, tak nám to zase tolik density altitude nevylepší.

Přistání a přiblížení jako na neobsazenou plochu. Nejdříve tedy klesáme do bezpečné výšky a zamíříme nad střed letiště, kde si pečlivě prohlédneme stav přistávací dráhy. Dle roztrhaného větrného pytle odhadujeme směr a sílu větru. Fouká z jihu, proto volíme dráhu 14 pro přistání a dále věnujeme pozornost vypalování porostu podél dráhy.

Tlačenice u letadla v Lueně.Zoom gallery
Tlačenice u letadla v Lueně.

Po průletu přes letiště točíme doleva a řadíme se do polohy po větru, spojujeme třetí a čtvrtou zatáčku, která nás přivede na krátké finále. Celá první třetina dráhy je ohraničená plameny, proto letadlo podržím déle ve vzduchu a raději sedám až do půlky dráhy. Po dosednutí musím zatlačit silněji na plynové páky, tím aktivuji reverz a do toho lehce brzdím kola. Stojíme na pár stech metrech, uhýbáme z dráhy a stavíme letadlo vedle "terminálu", kde na nás čeká uvítací výbor.

Je přesně pravé poledne a ve stínu okolo 35 stupňů Celsia. Místní se nabízejí s pomocí, což vítám, i když vím, že mě to bude stát nějaké drobné a budu muset dávat velký pozor, aby nezmizelo z letadla víc, než se tam naložilo. Po vyložení nákladu do připraveného autobusu se kolem mě začne tvořit dav lidí, chtějí svoji výplatu. Dávám jim, co mám v kapse, ale očividně to nestačí, musím tedy sáhnout do druhé kapsy a zaplatit tomu nejsilnějšímu z nich, aby sjednal pořádek.

Ten vytáhne z kalhot opasek a je po problémech. Domluvím se s kapitánem, že se zajedu podívat do města, nechávám ho tedy u letadla samotného s osobním strážcem a už o dost méně početnou skupinkou lidí tlačících se ve stínu pod křídlem. Nasedám do autobusu, který se po dlouhém trápení baterie podaří nastartovat a z výfuku se vyvalí černý dým - co tam asi tak lijí, že - a začíná zběsilá jízda směr nemocnice.

Musíme doletět včas!

Po deseti minutách skákání ze strany na stranu zastavujeme před rozpadlou budovou s jen těžko čitelným nápisem "Hospital Luena". Jsme na místě, teď se hlavně ničeho moc nedotýkat. Primář, jediný stálý doktor v celé nemocnici, mě provede po všech odděleních, kde mám postupně možnost vidět celý koloběh života od narození až po smrt. Vidím, že doktor má hodně práce, poděkuji za jeho čas a při loučení jsem mu nucen podat ruku - přesně toho jsem se bál. Na cestu zpátky si stopnu motorku, tentokrát mě čeká klidná vyhlídková jízda, při které mohu pozorovat místní přírodu zápasící s civilizací.

Po příjezdu na letiště najdu Joža odpočívajícího v letadle a malou skupinku dětí ve stínu pod křídlem, odkud Joža pozorují. Vyměníme si pár úsměvů, udělám jim jejich první selfie a jdu pěšky zkontrolovat přistávací dráhu. Dobrá zpráva, oheň již dohořel a můžeme použít celou její délku pro vzlet. Vracím se s úsměvem zpátky k letadlu, cestou ještě odházím pár větších kamenů, a jak se blížím, vidím, že se k nám řítí nějaké auto.

Zastavuje pod křídlem, Jožo začne divoce gestikulovat. Radši přidám do kroku a poklusem běžím k letadlu. Už z dálky na mě Jožo volá, ať se na nic neptám, oběhnu letadlo a připravím ho na odlet. Mezitím pomáhá vynášet z auta malou holčičku, v jedné ruce drží kapačku a druhou mi signalizuje, ať začnu nahazovat.

Sundám všechny blokády, vklouznu do kokpitu a začnu připravovat letoun pro nahození motorů. ,,Startuju dvojku!‘‘ Mačkám startér, pouštím palivo a zvuk cvakání zapalování postupně nahradí hukot běžícího motoru, a pak i druhého. Mezitím kapitán dosedá na své místo a dává instrukce pro odlet: „Bude to můj odlet na sever, tedy dráha 32 a poté levou zatáčkou směr Lubumbashi, stoupat do letové hladiny 75, zbytek si povíme ve vzduchu!" Před vzletem ještě pohlédnu za sebe do kabiny - na podlaze holčička, která bojuje o život, u ní naříkající žena a kdosi v bílém plášti. "Musíme to stihnout!" běží mi hlavou.

Vzlet proběhne bez komplikací, v bezpečné výšce se stáčíme do kurzu a pokračujeme v boji s časem. Vůbec na sebe nemluvíme až do doby, než se ozve hlas v rádiu. Let Turkish Airlines do Johannesburgu v hladině 370 zrovna vysílá údaje o své poloze na frekvenci Lubumbashi, kterou my, vzhledem k naší malé výšce, zatím nemůžeme zachytit. „Tango Charlie Juliet November Tango, how do you hear?“ Hned přijde odpověď: „Loud and clear, go ahead.“

Poprosíme o předání informace na letiště v Lubumbashi, ve které žádáme o lékařskou asistenci po přistání. Všechno proběhne a i Lubumbashi přes piloty Turkish potvrdí přijetí zprávy. Poděkujeme „tesekur“ a zpátky dostaneme „good luck boys!“

Máme před sebou posledních 25 minut letu. Konečně se nám daří navázat rádiové spojení, oznámíme čas přistání a ještě jednou žádáme potvrzení lékařské asistence při přistání. Řídící nás ujistí, že sanitka je již na letišti a dává nám poslední informace o počasí a dráhu 07 v používání. Zanedlouho přistáváme, podle instrukcí z věže míříme na stání číslo jedna, kde čeká sanita. Zajíždíme na stojánku, vypínáme motory a pozemní personál ve stejný okamžik otevírá dveře letadla. Popadnou bezvládné tělo holčičky a nesou ho do sanitního vozu, v závěsu oba naši cestující. Za hlasitého houkání sirény odjíždějí z letiště a my můžeme jen doufat, že to celé dobře dopadne. 

Kolwezi III.

Opouštíme letadlo z Lueny, kde necháváme značný nepořádek a přecházíme na nedalekou stojánku, na které na nás čeká naše druhé letadlo, vyvoněné, naložené a dotankované. S ním poletíme náš poslední dnešní let. Jožo obstará předletovou prohlídku, já zkontroluji dokumenty a můžeme volat cestující k nástupu.

Postupně se dostaví 12 cestujících, před nástupem projdou osobní prohlídkou a pak už jim nic nebrání usadit se na jedné z devatenácti sedaček. Všechno probíhá podezřele hladce. Poslední přepočet a zavíráme dveře. Kontroluji uzamčení nákladového prostoru v čumáku, koukám na hodinky a teď mi to teprve dochází, nestíháme návrat před západem slunce.

V noci létáme jen výjimečně, není to úplně bezpečné, nejednou se stalo, že ani na letišti nešel proud a muselo se sedat do tmy. Oproti tomu noc v Kolwezi má svá pozitiva, dobré jídlo, kulečníkový stůl a občas se člověk od místních hostů dozví zajímavé informace. Třeba jako posledně, když jsem si vyslechnul od jednorukého Jihoafričana příběh, jak se tady může vymstít koupě diamantů.

Poslední kontrola před vzletem, mačkám stopky a užívám si klidný let jako pilot monitorující. Za 46 minut, po dosednutí na dráhu 29 v Kolwezi, stopky vypnu, dopíšu palubní deník a po vyložení letadla zamknu vstupní dveře. Už nás čeká jen posledních 20 minut mačkání se v šesti lidech v malém autě, které nás odveze na hotel. Pak zasloužený steak, po něm sprcha, poslední poznámky do deníčku a good night, přátelé! A zítra zas!

Jožo

Během čtrnácti let, po které jsem měl a mám možnost usedat do kokpitů různých typů letadel, jsem se setkal se spoustou skvělých lidí a některé z nich bych ve svých vzpomínkách rád zmínil. Jako v té dnešní Jozefa Gažu - výborného pilota a učitele, se kterým jsem měl tu čest zažít v Kongu nejedno dobrodružství. Letos to bude již třetí rok, co létá o pár letových hladin výš, ale často na něj myslím. Jožo mě naučil, že je potřeba se o své zkušenosti dělit a předávat je dál. 

Věnováno holčičce, o které jsme již nikdy neslyšeli, a jejímu zachránci Jozefu Gažovi.

josefpavlicek.jpg

Josef Pavlíček (FlyCzech) 

Foto: autor


logo_fr_transp.jpg

Flying Revue > Zprávy > Všechny články > Jeden africký den aneb s L-410 nad Kongem
.

         Máme pro vás »

FR 2/2020: Už máte?

Letecký cestopis pro vás:


První český letecký cestopis » 
Rozhovor s autorem »
Křest knihy »
Objednejte zde 
»

PilotShop.cz:

Konference:

 

Předplatné jako dárek:

Předplatné:

..
12345

Drony a my:


Létejte s vaším dronem bezpečně

Knihy:

..
12345

Aplikace VFR Comm.:


             Kapitola zdarma - vyzkoušejte »

Tracker Trexee


    » Další rozměr létání i pomoc v nouzi
 

Kalendárium:

Dne 30.03.1928 se stalo...
30.03.1928
Italský pilot Mario di Bernardi překračuje jako první rychlostní hranici 300 mil za hodinu (483 km/h) se strojem Macchi M.52 bis.
zavřít

e-Shop FR:

Živě z dráhy 06/24:

Partneři:

..
12345