Den 9

Poslední ráno v Pecsi slíbilo dobré počasí. Dorazil jsem na letiště, kdy byl OK LEX výjimečně schovaný v hangáru. Vše proběhlo jak má a v deset hodin jsem odstartoval. Byl silný vítr do zad a tak jsem letěl v průměru asi 240 km/h. V Příbrami jsem sedl ve 12.15 – už žádné uvítací akce a výbory. Byl jsem tam prakticky sám, jen u stolu obědvalo pár zaměstnanců, kterým jsem musel každému dát bonbon z Turecka, aby si mě všimli. To je od loňska, kdy jsme s těmito akcemi začali celkem velký posun, ale je to určitě v pořádku, protože to ukazuje na to, že moje dálkové lety jsou už prostě akceptované.

Let, ze kterého jsem se právě vrátil, měřil asi 6000 km, v letadle jsem při něm strávil 30 hodin a spotřeboval asi 550 litrů benzinu. Délka letu byla tedy asi o 10 hodin a 2000 km kratší než byl původní předpoklad. To způsobily dvě věci – byrokracie a počasí.

V Gruzii mi chtěli na jednu sedačku nasadit ještě dva lidi (navigátora a vojenského kontrolora) a zároveň zakázali letět na letiště Mestia v Kavkazu. Vypadá to, že gruzínští generálové ještě neznají Google Earth program, kde si lze veřejně ve velkém detailu prohlédnout cokoliv a kdekoliv, takže létání letadélkem a focení čehosi vojenského už roky postrádá naprosto vojenský smysl. Přístup gruzínské administrativy ale zároveň dobře zapadl do názvu celé letošní expedice – „Evropské limity“ – pochopil jsem velmi názorně, že Evropa u Kavkazu opravdu končí. Ukázalo se pak, že to vše bylo nakonec správně, protože počasí v Gruzii bylo v době mého plánovaného letu tam naprosto mizerné – silné srážky a malá viditelnost. Takže pokud bych se tam býval probojoval, mohl bych tam pár dní sedět a čekat a z focení by stejně nic nebylo.

Nesplnil jsem tedy cíl doletět na Kavkaz a také přeletět horu Ararat a část Arménie. Na druhou stranu jsem objevil ohromně zajímavá místa v Turecku a vůbec, naučil jsem se v této zemi létat. Pro sportovní létání je totiž Turecko dost uzavřená země a tak jsem rád, že jako jeden z mála netureckých sportovních pilotů tu zkušenost mám. Většina cesty proběhla také v dost nepříznivém počasí – Varnu a Zlaté písky jsem fotil a filmoval ve sněhové bouřce, na letišti v Ankaře jsem musel poprvé přistávat za asistence dispečera, který mě provedl mraky sedícími nad letištěm, přeletěl jsem v komplikovaném počasí pohoří Taurus s vrcholy téměř 4000 metrů vysokými a přistát jsem musel v Adaně ve chvíli, kdy tam v celkem dobrém počasí spustily peklo v blízkosti letiště celkem tři bouřky.  

Nepodařilo se mi pak přeletět Mount Athos a Olymp v Řecku, protože když jsem tam chtěl vyrazit, byla tam viditelnost jen asi 4000 metrů a předpověď byla ještě horší. Cestu jsem tady zkrátil i tady a vrátil se o dva dny dříve přes Korfu, kde bylo počasí ještě dobré. Nebylo ale úplně dobré mezi Korfu a Sarajevem, kde jsem si poprvé vyzkoušel, jak se člověk cítí, když se mu na křídlech a vrtuli vytváří námraza a on s tím nemůže nic dělat, protože pod ním jsou hory a tak se do teplejšího vzduchu klesat nedá.

Cesta tedy vypadá jako ne zcela úspěšná. Je to ale myslím jen první pohled. Zkušenosti, které jsem získal, i trochu jiné fotky a video záběry, které vznikly v horším počasí, jsou nové, a proto i zajímavé. Rozhodně se ke Kavkazu, Araratu a některým místům ve východním Turecku chci vrátit a se zkušenostmi z této cesty vím mnohem lépe jak na to.