Mrazivý sever

V mém životě bush-pilota byly různé výzvy, ale let s turbovrtulovou verzí DC-3 z Kanady až na malou provizorní přistávací plochu ruské polární výzkumné stanice kdesi daleko na arktickém severu se mezi ně určitě zařadí. Zajistil jsem nákladové dveře, málem přitom spadl svou omrzlou tváří přímo na led, a pak už jsem jen pozoroval tlupu zarostlých mužů, jak bleskově vykládá našeho Baslera BT-67. Měli jsme za sebou dlouhý let z Oshawy v Kanadě až sem, na ledovou kru 360 námořních mil od severního pólu, kde má základnu ruská výzkumná stanice NP 35. Ostrý arktický vítr vanoucí nad ledem mi pronikal oblečením a zdálo se mi, že vyfoukal všechny mé pocity od hlavy až ke konečkům prstů u nohou.

Enterprise Airlines

Mé dobrodružství začalo, když společnost Enterprise Airlines sídlící východně od Toronta potřebovala kapitána pro jednoho ze svých turbovrtulových Douglasů DC-3. Jeho úkolem mělo být létat pro potřeby různých výzkumných organizací po celém světě, především v tropických oblastech. Jejich šéfpilotovi Brianu Burchartzovi se zamlouvaly mé zkušenosti s létáním v Africe, stejně tak jako mé lety v kabině pístových DC-3 v manitobské divočině. Přirozeně jsem očekával, že mne pošlou někam pěkně do tepla, a ne na ztracenou vartu někde na zmrzlém severu, a tak jsem smlouvu podepsal. Po Enterprise Airlines se začalo šuškat, že Institut polárních a mořských výzkumů Alfreda Wegenera potřebuje letadlo, které by převezlo jednoho vědce ze základny NP35 na Špicberky severně od Norska, odkud už pak měl pokračovat do Německa běžnou linkou.