Nad Severním pólem - den, kdy Jiří Pruša dopsal další kapitolu česko-slovenského letectví.

4. července 2026 se na mapě světa odehrál let, který patří k těm, na něž se nezapomíná. Český pilot a letecký publicista Jiří Pruša dosáhl v ultralehkém letadle zeměpisného Severního pólu, několikrát jej obletěl a bezpečně se vrátil na Špicberky. Za zdánlivě klidnou stopou na obrazovce navigace však stály měsíce příprav a hodiny soustředěné práce celého týmu.

Mapová situace letu Jiřího Pruši nad Severním pólem 4.7.2026

Zatímco Jiří seděl sám v kokpitu vysoko nad Severním ledovým oceánem, druhá část expedice pracovala stovky kilometrů daleko. Řízení letu, sledování meteorologické situace, komunikace a průběžné vyhodnocování všech dostupných informací probíhaly z Prahy a ze špicberského Longyearbyenu. Každá změna počasí, každý údaj o větru i každé rozhodnutí mohly ovlivnit bezpečný průběh celé mise.

Nad Severním ledovým oceánem neexistují alternativní letiště. Pokud by došlo k technické závadě nebo prudkému zhoršení počasí, pilot by musel přistát na mořském ledu a čekat na záchranu v jedné z nejnehostinnějších oblastí planety. Právě vědomí této skutečnosti provázelo celý let od okamžiku startu až po bezpečné přistání.

Po několika hodinách letu se na navigaci objevila hodnota 90° severní zeměpisné šířky. Jiří Pruša dosáhl cíle expedice – zeměpisného Severního pólu. Následovalo několik okruhů nad bodem, kde se sbíhají všechny poledníky Země. V tu chvíli bylo jasné, že měsíce plánování, příprav a čekání na vhodné podmínky přinesly očekávaný výsledek.

Na obrazovkách řídicího pracoviště se pohybovala pouze malá ikona letadla. Za ní se však skrýval příběh mimořádné důvěry mezi pilotem a lidmi na zemi. V takových okamžicích neexistuje prostor pro improvizaci. Každé rozhodnutí musí být promyšlené, každá informace ověřená a každý krok přesně načasovaný.

Pohled na Severní pól z kabiny Sharku

Bezpečné přistání na letišti Longyearbyen znamenalo víc než jen konec náročného letu. Bylo potvrzením, že spojení zkušeného pilota, pečlivé přípravy a sehraného pozemního týmu dokáže uspět i v prostředí, které patří k nejnáročnějším na světě.

Pro české sportovní letectví představuje tato expedice významný milník. Pro nás, kteří jsme její průběh sledovali a zajišťovali ze země, to byl především den plný soustředění, odpovědnosti a emocí. Když se na konci, více jak jedenáctihodinového letu, na monitoru objevilo potvrzení bezpečného  přistání, věděli jsme, že jsme byli součástí něčeho výjimečného.

Jirkovi, mému kamarádovi, ještě jednou blahopřeji k tomuto jedinečnému leteckému výkonu!

Miloš