Ruské letadlovky

Sovětské letadlové lodě zůstávají stále předmětem mnoha dohadů. Dnes pod ruskou vlajkou pluje jediná loď, nesoucí jméno admirála loďstva SSSR Kuzněcova, která má ve službě vydržet ještě dvacet let.

Sovětům neunikl význam letadlových lodí v Pacifiku během druhé světové války. Proto po jejím skončení vážně zvažovali dostavět německou letadlovou lodě Graf Zeppelin, která válku přečkala v nedokončeném stavu celkem bez úhony. Během jejího tažení do Leningradu ale loď najela na minu a potopila se. A ačkoliv ji později námořníci vyzvedli zpět na hladinu, kvůli rozsahu poškození sovětská admiralita její opravu zamítla. V padesátých letech pak nebyla stavba letadlových lodí z mnoha důvodů prioritou. Svou úlohu sehrávala i hospodářská vyčerpanost země po válce a úroveň domácího průmyslu.

Vrtulníkové nosiče

Změnu přineslo až zavedení moderních amerických jaderných ponorek do služby. Stávající lodě či pobřežní letecké základny v SSSR rozhodně neumožňovaly rychle se pohybující a těžko odhalitelná plavidla najít a zlikvidovat. Sověti se začali obávat, že by v případě konfliktu nedokázali protivníkovým ponorkám zabránit dostat se do blízkosti sovětských vod a odpálit rakety na ruská města a další cíle. Bezpečnost SSSR měly proto zajistit nové vrtulníkové nosiče vhodné pro provoz až dvaceti helikoptér, z nichž většina by nesla vybavení pro lokalizaci a boj s ponorkami. Aby měl SSSR alespoň nějakou ochranu do doby, než budou nové lodě k dispozici, byly na některé sovětské křižníky a torpédoborce instalovány plošiny pro lehké vrtulníky Ka-15. Kamovy létaly díky omezené nosnosti speciálního vybavení vždy ve dvojici, kdy jeden stroj ponorky detekoval pomocí potopeného sonaru a druhý shazoval hlubinné nálože. Souběžně s tím začaly z pobřežních základen operovat speciální verze Mi-4M, vybavené na svou dobu výkonnými echolokátory.

Stavba nové třídy vrtulníkových nosičů s názvem Moskva začala spuštěním kýlu dvou plavidel se jmény Moskva a Leningrad v letech 1962 a 1964 v ukrajinských loděnicích v Nikolajevě. Černomořské loďstvo je dostalo k dispozici v letech 1967 a 1969 a ihned je zapojilo do služby ve východním Středomoří. Jejich hlavním cílem byla především likvidace nepřátelských ponorek. Na jejich palubě zpočátku působily vrtulníky Ka-15, později nahrazené výkonnými Ka-25, jež byly zkonstruovány přímo pro provoz na lodích. Všechny nesly radiolokátor Iniciativa 2K, kolem nějž byl doslova „postaven“ zbytek vrtulníku. Ka-25 poháněly dva turbohřídelové motory, a vrtulník proto konečně unesl všechno vybavení, které k vyhledávání a likvidaci ponorek potřeboval. Každý ze dvou vrtulníkových nosičů měl na palubě až osmnáct Ka-25. Naprostá většina z nich byla ve verzi Ka-25PL, vybavené vyhledávacími prostředky i závěsy pro nesení výzbroje proti ponorkám o hmotnosti jedné tuny.