Spitfire Otto Smika létá nad Českem. Připomeňme si život tohoto elitního pilota RAF

12.7.2018

Osobnosti čs. letectví - Otto Smik   Možná jste ho v poslední době zahlédli na nebi také. Supermarine Spitfire v. č. TE184 zásluhou plzeňské skupiny Classic Trainers létá nad Českem pod označením 9N-B právě v markingu, v jakém na něm létal v roce 1944 pilot RAF Otto Smik. Připomeňme si osudy této nevšední osobnosti. 

Letiště Appledram, 1944. Otto Smik jako pilot 310. čs. stíhací peruti za invaze ve svém Spitfiru LF.Mk.IXC MJ291 (NN-N).Zoom gallery
Letiště Appledram, 1944. Otto Smik jako pilot 310. čs. stíhací peruti za invaze ve svém Spitfiru LF.Mk.IXC MJ291 (NN-N).

Československo za 2. světové války vygenerovalo celkem devětadvacet mužů, kteří sestřelili pět a více nepřátelských letounů a vstoupili tak do exkluzívního klubu stíhacích es. Otto Smik, jenž v jejich tabulce zaujímá pomyslnou pátou příčku, má mezi nimi výjimečné postavení. Jednak proto, že jako jediný se stal vojenským pilotem až za války a také proto, že jako jediný z těchto devětadvaceti mužů nebyl české národnosti.

K úspěšným jedincům se obvykle hlásí kdekdo a jeho případ není v tomto ohledu výjimkou. Ačkoli se narodil v Gruzii a za války bojoval u Britů, jako svého si jej postupně „nárokovali“ Čechoslováci, později i Slováci a naposledy i Židé. Upřímně řečeno, ze všech významných čs. letců patří k etnicky nejméně jednoznačným osobnostem.

Narozen v Gruzii, bojoval za Československo

Muž, jemuž osud nadělil pouhých dvaadvacet roků života, se narodil 20. ledna 1922, a to v místě na budoucího příslušníka čs. letectva v RAF poněkud neobvyklém. Totiž až na Kavkaze, v gruzínském lázeňském městě Boržomi nedaleko od Tiflisu (dnes Tbilisi).

Jeho otec Rudolf Smik pocházel z Tisovce u Rimavské Soboty, tedy z národnostně smíšeného regionu Gemer. V rodině se vědomě pěstovalo slovanofilství, ale od klasické slovenské rodinné pospolitosti, v níž obvykle dominovalo římsko-katolické vyznání, se Smikův rod odlišoval evangelickou vírou, charakterističtější spíše pro zdejší Maďary. Jako voják rakousko-uherské armády padl Rudolf u pevnosti Przemyšl do ruského zajetí. Jako šikovný mechanik se pak ze zajateckého tábora dostal na práci až do Boržomi, kde se v roce seznámil a o rok později oženil s Antonií Davydovovou, dcerou správce zdejšího carského letoviska. Zdali v žilách této Rusky kolovala židovská krev, jak se někdy také tvrdilo (nejen o ní, ale tím pádem i o Ottovi), to s jistotou říci nedokážeme. Jisté je, že její babička byla Češka; pocházela z rodiny pivovarníka, který se kdysi z Čech přestěhoval na Ukrajinu.

Ppor.let. Otto Smik nejúspěšnější čs. stíhač na Spitfirech. Padl 28. listopadu 1944.Zoom gallery
Ppor.let. Otto Smik nejúspěšnější čs. stíhač na Spitfirech. Padl 28. listopadu 1944.

Po skončení 1. světové války se Rudolf domů nevrátil. V rušných porevolučních dobách zůstal s Antonií v sovětské Gruzii. Usadili se v Boržomi, kde šikovný a technicky nadaný Rudolf pracoval jako jemný mechanik. Postupně se jim zde narodili tři synové – nejstarší Richard, prostřední Otto a nejmladší Alfred. Ona německá jména proto, že hrdý otec byl evangelíkem augsburgského vyznání a synové tuto víru po něm zdědili.

Pokud jde o Ottovu mateřskou řeč, jeho vojenská karta uvádí slovenskou, ale současně udává i znalost ruštiny, němčiny, maďarštiny a částečně i angličtiny. Jisté je, že až do roku 1934, kdy se rodina přestěhovala na otcovo rodné Slovensko, tedy oněch prvních dvanáct roků života mluvil i psal takřka výhradně rusky a gruzínsky.

Slovenštinu, kterou zdědil po otci, ve svém dětství příliš nepoužíval a zdokonaloval se v ní až po příjezdu z Gruzie na Slovensko.

Za války, v řadách britských jednotek mluvil pochopitelně anglicky, u československých jednotek pak výhradně česky – jeho velitel Jaroslav Hlaďo či spolubojovník Alois Štanc hovoří o měkkém slovenském akcentu, válečný novinář Jiří Mucha o akcentu ruském, což bude možná přesnější.

„Mluvil vždy slušně a pěkně česky, a abych pravdu řekl, nikdy jsem ho neslyšel mluvit slovensky,“ vzpomínal po letech jiný jeho spolubojovník od 312. peruti, pan Vít Angetter.

Celkově vzato je však tento krátký exkurs do Smikova původu možná trochu zbytečný. Nejsprávnější totiž bude označit ho za Čechoslováka. Protože Československo byla zem, za níž bojoval a zemřel.

Cesta do oblak

Když se v roce 1934 celá Smikova rodina mohla vrátit do otcovy staré vlasti, nejprve se usadila u švagrové v Hájnikách u Sliače, později ve vlastním bytě v Bratislavě. Otto, kterému vedle skautingu učarovala letadla, vychodil dvouletou obchodní školu. Úplně nejraději se věnoval leteckému modelářství, odkud byl pak už jen krůček k plachtařskému sportu. Na větroních létal nejprve v Dúbravce u Bratislavy a na Straníku u Žiliny. Až do svého odchodu do ciziny stačil nalétat 22 hodin.

Rozpad Československa a vznik samostatného Slovenského štátu pod patronací nacistického Německa znamenal pro Smikovu „československy“ cítící rodinu obrovský šok. V mladém, teprve sedmnáctiletém chlapci uzrálo rozhodnutí opustit domov a odebrat se do zahraničního odboje. Stalo se tak 18. března 1940. Tehdy se naposledy setkal se svým otcem:

„Stretol som ho večer medzi dvermi. Ja som sa vracal z práce a on odchádzal. Ptal som sa ho, kde ide. Trocha sa zarazil a povedal, že do Žiliny, na montáž. Obzrel sa eště a potom… Potom som ho už nikdy nevidel. Odišiel za hranice. Cez Maďarsko, Juhosláviu a Francúzsko sa dostal do Anglicka. Asi za tri roky som o ňom počul zo zahraničného vysielania. To som sa čudoval! Rozprávali o ňom velmi pekne a samú chválu…“

Dobrodružná cesta ze Slovenska do Francie mu trvala bezmála čtvrt roku. Prchal tzv. balkánskou trasou – přes horthyovské Maďarsko (kde byl krátce vězněn) do Jugoslávie a odtud pak přes Řecko, Turecko a Libanon, odkud připlul do přístavu Marseille. Konečně 3. června 1940 byl prezentován u Náhradního tělesa čs. letectva v jihofrancouzském táboře v Agde. Jenže události měly tak překotný vývoj, že ještě koncem téhož měsíce se ocitl opět v na palubě lodi. Evakuační plavidlo Apapa jej spolu s dalšími čs. letci dopravilo 7. července 1940 do britského Liverpoolu.

» Odborné veřejnosti nejsou nevšední osudy tohoto československého stíhacího esa neznámé, před deseti lety o něm dokonce vyšla knižní monografie (viz zde). 

V Anglii se konečně dočkal. Dnem 24. července 1940 byl přijat do svazku RAF VR v nejnižší hodnosti Aircraftsman No 2 Class (vojín-nováček). Několik následujících měsíců pak strávil v čs. leteckém depu v Cosfordu. Zde ovšem svou kariéru zahájil zcela nepoeticky – jako důstojnický sluha. „Nešlo však o žádnou buzeraci, jak by se na první pohled snad mohlo zdát,“ vysvětluje toto zařazení pozdější stíhač Pavel Kocfelda. „Obvykle jsme prali prádlo apod., ale dostávali jsme od oficírů nějakou tu penci. Jinak jsme chodili na plovárnu, za holkama a pilně se tak učili angličtinu. Ota uměl nejlépe, měl základy již z domova.“

Mezi pilotní elévy ho zařadili v březnu 1941 a výcvik na školních dvouplošnících De Havilland Tiger Moth Mk.II u elementární pilotní školy 3. EFTS ve Watchfieldu zahájil o půl roku později. „Jako pilotní žák vykazoval nadprůměrné nadání,“ vyprávěl po letech zkušený instruktor F/Sgt Josef Adam. „Už za republiky něco nalétal na kluzácích a ono to bylo skutečně znát. V letounu se pohyboval velmi sebejistě, pro létání měl cit, prakticky s ničím neměl problémy. Ze všech frekventantů kurzu to byl právě on, který šel na své první sólo jako první.“

Další část pilotního výcviku absolvoval v následujícím roce až v geograficky odlehlé, ale bezpečnější Kanadě. Po měsíčním „udržovacím“ výcviku u 29. EFTS v Clyfe Pypardu tam odplul na konci roku 1942. Pokračovací část výcviku pak absolvoval u 39. SFTS ve Swift Currentu v kanadské provincii Saskatchewan. Své schopnosti zde zdokonaloval na pilotážně již podstatně náročnějších dolnoplošnících Harvard Mk.II. Po půlroce tento intenzívní výcvik ukončil s posudkem „vynikající žák, nad průměrem“ a v červenci 1942 odplul zpět do Anglie. Tam ještě prodělal zdokonalovací kurz u 5. (P)AFU v Ternhillu a nakonec ještě finální fázi výcviku – již na starších verzích Spitfirů Mk.I a IIA – u operačně výcvikové jednotky 61. OTU v Rednalu poblíž Shrewsbury. Nebyl to rozhodně nejhorší kurz. Ostatně, jedním z jeho frekventantů byl později tolik proslavený Svobodný Francouz, Pierre Clostermann, autor neméně proslulého Velkého cirkusu.

Hornchurch, léto 1943. Piloti 222. stíhací peruti, v pozadí jeden z jejích Spitfirů F.Mk.IXC. Otto Smik v podřepu 2. zleva.Zoom gallery
Hornchurch, léto 1943. Piloti 222. stíhací peruti, v pozadí jeden z jejích Spitfirů F.Mk.IXC. Otto Smik v podřepu 2. zleva.

Jeho nástup k bojové jednotce počátkem ledna 1943 však nebyl takový, jaký si asi představoval. Nastoupil k Czechoslovak Wingu, vyzbrojenému Spitfiry Mk.VB a Mk.VC – nejprve k 312. a vzápětí přešel k 310. čs. stíhací peruti. Jeho příchod však vyvolal vlnu nevole. Přestože byl stále jen československým desátníkem, po britské linii byl již důstojníkem – pro své vynikající školní výsledky a letecké schopnosti byl totiž povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer, rovnající se zhruba čs. hodnosti poručíka letectva. Nyní se ovšem ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny.

Na jedné straně mu život ztrpčovalo několik seržantů, zkušených pilotů ještě z ČSR, kteří i nadále setrvávali v poddůstojnických hodnostech, na druhé straně vzbudil nevoli u některých důstojníků z povolání. První, rovnostářsky založení, volali po „fair-údělu“, neboť mnozí z nich bojovali třetím rokem a stále zůstávali poddůstojníky, druzí špatně přenášeli přes srdce skutečnost, že Smik je důstojníkem bez maturity a bez absolvování Vojenské akademie. Byla z toho nepříjemná aféra, která skončila tím, že Smik odešel „na vlastní žádost“ a bez dalších průtahů k britské jednotce. 

První sestřely

Letiště Appledram, 1944. Otto Smik jako pilot 310. čs. stíhací peruti za invaze ve svém Spitfiru LF.Mk.IXC MJ291 (NN-N).Zoom gallery
Letiště Appledram, 1944. Otto Smik jako pilot 310. čs. stíhací peruti za invaze ve svém Spitfiru LF.Mk.IXC MJ291 (NN-N).

V řadách britských jednotek – a vystřídal jich postupně několik – žil podle svého a v každém směru se vyznamenal. Svými skvělými výkony potvrdil, že důstojnická hodnost mu náleží naprosto právem.

Nejprve byl 15. ledna 1943 přemístěn ke 131. stíhací peruti (County of Kent), která se po tvrdých bojích nad okupovaným kontinentem zotavovala na letišti Castletown ve Skotsku. Od ní pak 2. března přešel do Hornchurche u Londýna ke 122. stíhací peruti (Bombay). Vyzbrojena moderními Spitfiry F.Mk.IX podnikala v rámci elitního Hornchurchského křídla útočné akce, hlavně doprovody bombardovacích svazů, útočících na letiště a přístavy v severní Francii, Belgii a Nizozemí.

Své letecké kvality a střelecké umění potvrdil již 13. března 1943. Při doprovodu amerických B-17 Flying Fortressů nad Amiens mu byl přiznán pravděpodobný sestřel Messerschmittu Bf 109. „… spatřil jsem dva nepřátelské letouny, které mě ve stoupání následovaly po mé pravé straně,“ nadiktuje po přistání do svého hlášení. „Byl jsem však ve slunci a tak mě neviděly. Ve výšce 31 000 stop se ocitly ve stejné výšce jako já, asi 200 yardů vpravo ode mě… Provedl jsem prudkou pravotočivou zatáčku k útoku. Jejich vedoucí provedl výkrut a střemhlavě se spustil dolů. Číslo 2 však pokračovalo ve stoupání, přičemž provedlo mírnou zatáčku doleva. Přiblížil jsem se mu za ocas asi na 350 yardů. Šel jsem ještě blíže, na 300 yardů, a zahájil jsem palbu s malou opravou ne více než 15º. Po první dávce z kanónů a kulometů jsem zaznamenal černý kouř vycházející z motoru nepřátelského letounu. Ten potom začal pikovat, stále přitom zatáčející mírně doleva. Dal jsem mu další čtyři dávky ze stejné vzdálenosti. Ve výšce 7000 stop se nepřítel točil střídavě zleva doprava a pak očividně neovládán přešel na záda do vertikálního piké….“

Jak ukazují německé záznamy, tak německý pilot Feldwebel Gustav Sturm od 2./JG 27, musel s vážně postřeleným Bf 109G-4 nouzově přistát na břicho v okolí Abbeville aniž se zranil.

Každopádně pro začátek to vůbec nebylo špatné. Staří „mazáci“ říkají, že pro budoucí kariéru stíhače je podstatné, když dosáhne svého prvního vítězství bez nervů. To byl přesně Smikův případ. „Narostla mu chuť. Začal si plánovat lety,“ bude později vzpomínat Jaroslav Hlaďo. Ostatně, čekal na to tři roky a teď nechtěl promarnit ani minutu. Každý bojový let chtěl využít naplno a nevynechal jedinou příležitost k palbě. Již 9. dubna 1943 Smik při Rhubarbu v okolí francouzského Dieppe zničil jednu lokomotivu, druhou poškodil a vyřadil jedno kulometné hnízdo. Jen předznamenejme, že útoky na pozemní cíle se později měly stát jeho specialistou, v níž dobyl nezanedbatelných úspěchů. Pokračování textu »

Úspěchy Otto Smika ve vzdušném boji 

Sestřeleno jistě 10 letounů (z toho 2 ve spolupráci) a 3 bezpilotní střely, sestřeleno pravděpodobně 2, poškozeno 3. 

datumčasperuťSpitfireverzevýr. č.kódnárokované vítězstvív prostoru nebo místě
13. 3. 194314.00122F.Mk.IXCBS283MT-A1 Bf 109 pravd.Lumbres
15. 7. 194316.55222F.Mk.IXCBS147ZD-K1 Fw 190poblíž Le Crotoy
27. 8. 194318.30-20.10222LF.Mk.IXCMH430ZD-E1 Fw 190St. Omer
4. 9. 194318.29222LF.Mk.IXCMH423ZD-K1 Bf 109 pošk.poblíž Boulogne
4. 9. 194318.30222LF.Mk.IXCMH423ZD-K1 Bf 109Fmezi Mardyck a Audruicq
8. 9. 194318.15222LF.Mk.IXCMH390ZD-F½  Bf 10916-24 km jihojihozáp. od Boulogne
24. 9. 194310.15-11.55222LF.Mk.IXCMH423ZD-K1 Fw 190 prav.severozáp. od Amiensu
27. 9. 194310.50222LF.Mk.IXCMH423ZD-K1 Fw 190již. okraj Foret de Brag
27. 9. 194310.50222LF.Mk.IXCMH423ZD-K1 Fw 190okolí Beauvais
27. 9. 194310.50222LF.Mk.IXCMH423ZD-K1 Fw 190 pošk.okolí Beauvais
27. 9. 194310.50222LF.Mk.IXCMH423ZD-K1 Bf 109 pošk.okolí Beauvais
27. 9. 194317.25222LF.Mk.IXCMH423ZD-K1 Bf 109Bernay – 32 km jižně od Rouenu
8. 6. 194413.40310LF.Mk.IXCMJ291NN-N1 Fw 190již. od Lissieux
17. 6. 194419.10310LF.Mk.IXCMJ291NN-N1 Fw 190Caen
17. 6. 194419.10310LF.Mk.IXCMJ291NN-N½ Fw 19019 km jihových. od Caen
8. 7. 194421.28310F.Mk.IXCEN527NN-1 V-1Ashford
8. 7. 194421.45310F.Mk.IXCEN527NN-1 V-1severových. od Battle
8. 7. 194422.00310F.Mk.IXCEN527NN-1 V-1Tenderden

 


Dnem 18. května 1943 změnil jednotku, neboť ta dosavadní právě odcházela na odpočinek. Stal se tedy příslušníkem 222. stíhací peruť (Natal), která nedávno dorazila do Hornchurche. U ní ho čekala jeho největší sláva. Pokračoval u ní v ofenzívních akcích, v nichž proslul neobyčejným bojovým elánem a nekompromisním způsobem boje. Ve velmi krátkém čase zde absolvoval operační turnus a dobyl většinu svých vítězství. Nemělo by valný smysl rozvádět je zde do všech podrobností. Jejich výčet ostatně ukazuje přiložená tabulka. Vyzdvihněme však alespoň jeho nejúspěšnější den, jímž se stalo 27. září 1943. V průběhu dvou sweepů nad Francií dobyl neuvěřitelných pět vítězství: tři byly klasifikovány jako potvrzené sestřely, zbylé dva jako poškození. Šťastnou shodou okolností se ve sbírkách londýnského Imperial War Musea (IWM) dochovalo několik záznamů z jeho fotokulometu, které můžete shlédnout zde.

North Weald, konec srpna 1944. Velitel B-letky 312. peruti, FLt Otto Smik, DFC, před svým osobním Spitfirem HF.Mk.IXC ML296 (DU-N) - 3. 9. 1944 na něm bude sestřelen flakem, ale vyvázne.Zoom gallery
North Weald, konec srpna 1944. Velitel B-letky 312. peruti, FLt Otto Smik, DFC, před svým osobním Spitfirem HF.Mk.IXC ML296 (DU-N) - 3. 9. 1944 na něm bude sestřelen flakem, ale vyvázne.

Po úspěších následovala vyznamenání. V krátkém čase byl celkem pětkrát vyznamenán Československým válečným křížem (a kromě toho také jednou Československou medailí Za chrabrost), nejcennější, britský Záslužný letecký kříž (Distinguished Flying Cross – DFC) obdržel v říjnu 1943: „Výtečný a odvážný pilot. Vykonal 120 operačních letů nad nepřátelským územím, při nichž sestřelil šest nepřátelských letounů, jeden pravděpodobně a čtyři poškodil, dále zničil dvě lokomotivy a dělostřelecké stanoviště… za tento pozoruhodný úspěch vděčí tento důstojník koncentraci své agresivity a vynikající odhodlanosti, kterou prokazuje již dlouhou dobu…“, praví se v citaci k jeho udělení.

Každopádně svými výkony se stal bezkonkurenčně československým stíhačem roku 1943. A budoucnost měla prokázat, že tento primát si udrží i v roce následujícím. A jen dodejme, že se tak současně stal i nejúspěšnějším Čechoslovákem bojujícím na Spitfirech. 

Hvězda invaze do Normandie

První operační turnus ukončil 18. října 1943, a to svým v pořadí již 121. bojovým letem nad nepřátelské území. Pak musel odejít na předepsaný šestiměsíční odpočinek, který měl strávit v mimooperační službě. Po úspěšném završení kurzu učitele vzdušné střelby (opět s posudkem „nadprůměrný“) v Ústřední střelecké škole (Central Gunnery School – GCS) v Sutton Bridge se na další čtyři měsíce stal střeleckým instruktorem u No 12 Armament Practice Campu (tábor výzbrojní praxe) v Llanbedru ve Walesu.

Svůj druhý operační turnus zahájil 15. března 1944, kdy byl přidělen ke 310. čs. stíhací peruti, která jej před rokem přijala tolik macešsky. Nyní však již bylo leccos jinak. Jednak většina bývalých seržantů byla již důstojníky a navíc přicházeli zcela nezkušení nováčci. Schylovalo se totiž k invazi. Jednotka, nyní již vyzbrojená moderními Spitfiry LF.Mk.IXC tehdy operovala z Mendleshamu v Suffolku a poté z polního letiště Appledram v Sussexu, odkud v rámci 134. čs. křídla vzlétala i v průběhu invaze do Normandie. Pokračování textu »

Úspěchy Otto Smika při útocích proti pozemním a lodním cílům 

datumčasperuťSpitfireverzevýr. č.kódvýsledekprostor
9. 4. 4311.40-13.05122.Mk.VBAA944MT-1 lokomotiva zničena, 1 poškozenaDieppe
29. 6. 4312.35222.Mk.VB FU-Zl lokomotiva zničena, 1 továrna lehce poškozenaAumale
15. 4. 4417.00-18.35310.LF.Mk.IXCMJ291NN-N1 baterie lehkého dělostřelectva umlčenaGrandcamp
22. 5. 4419.25-20.55310.LF.Mk.IXCMJ228NN-F1 nákladní seřadiště poškozenoVallenciennes
24. 5. 4418.50-20.10310.LF.Mk.IXCMJ201NN-1 železniční stanice poškozenaArras
25. 5. 4411.15-12.35310.LF.Mk.IXCMJ291NN-N1 železniční křižovatka poškozenaRouen-Sotteville
28. 5. 4408.55-10.05310.LF.Mk.IXCMJ291NN-N1 rampa V-1 poškozenaHeudrigre
2. 6. 4416.25-17.40310.LF.Mk.IXCMJ291NN-N1 pobřežní pevnůstka poškozenaBayeux
3. 6. 4413.30-15.00310.LF.Mk.IXCMJ291NN-N2 nákladní vlaky poškozenyArras – Albert
29. 6. 4408.30-09.30310.LF.Mk.IXENH381NN-N2 nákladní auta zničena, 5 zničeno pravděpodobně a 2 obrněné vozy zničeny.Caen
29. 6. 4410.30-11.50310.LF.Mk.IXENH381NN-N2 tanky poškozeny, 1 velitelský vůz převrácen.Caen
16. 7. 194418.30312.HF.Mk.IXCML179DU-Vblíže neuvedený počet  bárek poškozenBreuketen, Bussum, Veluwemeer
20. 7. 194419.05312.HF.Mk.IXCML233DU-W2 vlečné lodě a 3 bárky poškozenyGeertrnidenberg
18. 8. 194417.30-19.50312.HF.Mk.IXCML296DU-N15 lodí, 2 parníky, 2 lokomotivy a 3 nákladní auta poškozenaHengelo-Wessel
25. 8. 194417.55-20.15312.HF.Mk.IXCML296DU-N3 lokomotivy, 2 nákladní vlaky a 1 cisternový vlak (s 15-20 vagony) zničenyRaalte
26. 8. 4418.00-19.10312.HF.Mk.IXCML296DU-N2 nákladní vlaky (45 vagonů) a 2 nákladní automobily zničenyHazebrouck – Lille
3. 9. 194417.40312.HF.Mk.IXCML296DU-N2 Ju 88 zapálenyGilze Rijen
19. 11. 4410.20-11.25127.LF.Mk.XVIERR2279N-R1 štábní vůz zničenZeumeren
21. 11. 4415.30-16.45127.LF.Mk.XVIERR2279N-R1 železniční most zničenVieren
25. 11. 4412.00-13.15127.LF.Mk.XVIERR2279N-R5 vojenských baráků zničenoBussum
26. 11. 4408.10-09.55127.LF.Mk.XVIERR2279N-R1 lokomotiva zničena, 1 pravděpodobně zničena a 1 poškozenaVorden, Emmerich
26. 11. 4413.10-14.25127.LF.Mk.XVIERR2279N-R1 železniční trať poškozenaRuurlo
26. 11. 4415.10-16.50127.LF.Mk.XVIERR2279N-R1 železniční trať přerušena v obou směrech

 


V průběhu operace Overlord F/O Otto Smik, DFC zvýšil své skóre o další tři potvrzené sestřely (z toho jeden ve spolupráci). To byl nejlepší tehdejší výkon u celého čs. křídla. Za zmínku stojí i to, že v boji nad invazním předmostím 8. června 1944 pravděpodobně právě před ústím jeho zbraní nalezl smrt vynikající německý stíhač, Staffelkapitän 8./JG 54 Grünherz, Oberleutnant Eugen-Ludwig Zweigart, nositel Rytířského kříže, jenž měl přiznaných 69 sestřelů, z toho 16 na západní frontě. Podle německých zdrojů se jeho Fw 190A-8 zřítil v prostoru La Cambaux.

Oblt. Eugen-Ludwig Zweigart měl na svém kontě celkem 69 sestřelů. Nelze vyloučit, že o tuto velkou hvězdu připravil německou Luftwaffe 8. 6. 1944 právě Smik.Zoom gallery
Oblt. Eugen-Ludwig Zweigart měl na svém kontě celkem 69 sestřelů. Nelze vyloučit, že o tuto velkou hvězdu připravil německou Luftwaffe 8. 6. 1944 právě Smik.
  Otto Smik jako pilot 310. čs. stíhací perutiZoom gallery
Otto Smik jako pilot 310. čs. stíhací peruti

Jak viděl událost sám Smik, to nám prozrazuje závěr jeho bojového hlášení: „… vypálil jsem dvě krátké půlsekundové dávky pouze z kanónů. Stoupal jsem nahoru, abych se pokusil získat rychlost a tím zkrátil vzdálenost. Střemhlav jsem se vrhl zezadu na nepřátelský letoun dole a dosáhl jsem rychlosti více než 480 mil/h… Když jsem odhadoval jeho výšku asi mezi 2000 až 3000 stopami, srovnal jsem a vypálil z 300 yardů čtyřsekundovou salvu z kulometů a kanonů s opravou 5 stupňů vlevo. Jeho levé křidélko bylo ustřeleno, také náběžná hrana levého křídla odlétla a zaznamenal jsem zásah do motoru, který se zastavil a proudil z něj černý kouř a olej.

Pilot odhodil kryt kabiny a já jsem stále střílel, dokud nevyskočil padákem. Viděl jsem, jak pilot napůl ve vzduchu trhl šnůrou a těsně minul moje pravé křídlo. Použil jsem pouze fotokulomet, když padal dolů několik mil jižně od Lissieux [asi 45 km východně od Caen]. Fotografoval jsem nepřátelský letoun také po dopadu na zem s pilotem poblíž…“

Přestože Zweigart vyskočil na padáku, nakonec zahynul. Německá verze naznačuje možnost, že byl zabit na padáku, ale Smik o ničem takovém v hlášení nehovoří. Ve skutečnosti mohl být zraněn již v souboji a zemřít až po dopadu na zem. Mohl se stát i obětí nějaké zbloudilé kulky, protože na malém prostoru tehdy bojovalo několik desítek strojů. Nelze vyloučit ani možnost, že po letounech či pilotech se střílelo ze země. Podrobnosti se však pravděpodobně již nedozvíme.

Po stažení 134. čs. křídla ze sestavy taktického letectva došlo k jeho přesunu do sestavy Vzdušné obrany Velké Británie (ADGB). Stalo se tak právě v období, kdy Britské ostrovy již několik týdnů sužovaly útoky bezpilotními střelami V-1. Přestože čs. perutě nebyly primárně určeny k potírání tohoto nebezpečí, okrajově se do této činnosti také zapojily. Dne 8. července 1944 Smik sám průběhu jediného startu sestřelil tři z nich (blíže k této akci zde). Stal se tak nejúspěšnějším čs. stíhačem při ničení V-1.

Snímek sestřeleného Messerschmittu Bf-109G.Zoom gallery
Snímek sestřeleného Messerschmittu Bf-109G.
  Spitfire se chystá zničit střelu V-1.Zoom gallery
Spitfire se chystá zničit střelu V-1.

Poprvé sestřelen

Přestože mělo jít o jeho poslední vítězství dosažená ve vzduchu, rozhodně ještě ve válce neřekl poslední slovo. Jeho schopnosti ho kvalifikovaly přinejmenším k velení letce, takže 11. července 1944 se stal velitelem B-letky u 312. čs. stíhací peruti. V souvislosti s tím byl povýšen na britského Flight Lieutenanta (kpt.let.). Třistadvanáctka tehdy se svými Spitfiry HF.Mk.IX podnikala doprovody silných svazů čtyřmotorových bombardovacích Halifaxů a Lancasterů a útočila na pozemní a námořní cíle v Nizozemí.

V nové funkci si Smik počínal velice agilně a při nedostatku protivníků ve vzduchu se soustředil na ničení lokomotiv. Za zmínku stojí zejména útočná akce Ranger z 25. srpna, kdy vedl čtveřici Spitfirů do útoku na tři nákladní vlaky stojící vedle sebe u stanice Raalte. Po opakovaných útocích prostřední souprava s 15 až 20 cisternami začala hořet a zakrátko se vzduch otřásl sérií obrovských explozí. Oheň se totiž přenesl i na zbylé dvě soupravy. Dým stoupal až do výšky 2000 metrů a piloti jej viděli ještě ze stokilometrové vzdálenosti. Zničení cisternového vlaku byl skutečně husarský kousek a zároveň těžká rána pro Wehrmacht, trpící citelným nedostatkem pohonných hmot.

Falešná Smikova legitimace na jméno Franciscus Maria Van der Laan. Používal ji během svého ukrývání v okupovaném Nizozemsku.Zoom gallery
Falešná Smikova legitimace na jméno Franciscus Maria Van der Laan. Používal ji během svého ukrývání v okupovaném Nizozemsku.

Až do té doby Smika provázelo až neuvěřitelné štěstí. Pak však přišel den 3. září 1944, kdy se z operace Ramrod 1258 nad okupovaným kontinentem nevrátil. Spolu s 312. a 310. perutí tehdy doprovázel stovku čtyřmotorových bombardovacích Halifaxů směřujících k letišti Soesterberg. Let k cíli, stejně jako vlastní bombardování proběhly bez zvláštních příhod, nikoli však zpáteční cesta. Temperamentní Smik, nezvyklý zahálet, totiž při návratu se svojí čtyřkou zaútočil na letiště Gilze Rijen, kde spatřil lákavou kořist – asi třicet zamaskovaných bombardovacích Junkersů Ju 188 od Stab a I./KG 2 Holzhammer.

V okamžiku, kdy se začal spouštět k útoku, zahájila prudkou a poměrně přesnou palbu nepřátelská protiletecká obrana. Navzdory hradbě flaku se Smikovi sice podařilo dva Junkersy zapálit, ale při vybírání zteče inkasoval tři zásahy. Po neúspěšném pokusu o seskok na padáku nakonec se svým strojem ML296 (DU-N) nouzově přistál „na břicho“ u obce Prinsebeek poblíž Bredy, na území ovládaném nepřítelem.

Za pomoci místního obyvatelstva se mu však podařilo uniknout Němcům, kteří jej pronásledovali. Spojil se s obětavými příslušníky nizozemského hnutí odporu, kteří jej ukrývali nejprve v Prinsebeeku, poté v Bredě a nakonec v Ginnekenu. Dne 23. října se vydal na cestu k německým liniím, které za dramatických okolností přešel tři dny poté. Americká Dakota jej pak 29. října 1944 z Antverp dopravila nazpět do Anglie, na letiště Northolt. 

Poslední akce

Po svém návratu do Velké Británie byl Otto Smik díky svým schopnostem a mimořádným bojovým úspěchům 13. listopadu 1944 povýšen do hodnosti Squadron Leader (major letectva) a jmenován velitelem britské 127. stíhací peruti, operující na kontinentě. Stal se tak v pořadí třetím čs. důstojníkem, jemuž byla svěřena britská peruť.

Otto Smik již jako velice úspěšný pilot 222. stíhací peruti u svého Spitfiru F.Mk.IXC s kódovými písmeny ZD-K (pravděpodobně jde o jeho osobní stroj výrobního čísla MH423).Zoom gallery
Otto Smik již jako velice úspěšný pilot 222. stíhací peruti u svého Spitfiru F.Mk.IXC s kódovými písmeny ZD-K (pravděpodobně jde o jeho osobní stroj výrobního čísla MH423).

S novou jednotkou, která na Spitfirech LF.Mk.IXE a především LF.Mk.XVIE operovala z kontinentálního polního letiště Grimbergen severně od Bruselu, podporoval především britská vojska bojující v Nizozemsku. Čerstvě povýšený Squadron Leader přijel do Grimbergenu 14. listopadu 1944. „Máme nového velitele,“ napsal jeden z jeho pilotů, W/O Edward A. W. Smith „Jmenuje se Smik. Squadron Leader Otto Smik. Je to Čech a přívětivý typ. Má vynikající pověst za vícero kousků na svém kontě. Patří k oné velmi malé hrstce těch, kteří utekli ze zajetí (sic)… Dokázat se ukrýt, přežít a přejít celou tu cestu zpátky – pochopitelně s dobrými kontakty v podzemí – to se prakticky rovná zázraku. Určitě je to proto, že plynule mluví česky, německy, trochu holandsky a francouzsky a velmi pěkně anglicky. Zcela zřejmě je špičkovým pilotem…“

Ve své nové funkci působil jen dva týdny. Ráno 28. listopadu 1944 byl totiž při pumovém útoku na nádraží ve Zwolle opět sestřelen flakem. Tentokráte již nevyvázl. Se svým neovladatelným Spitfirem LF.Mk.XVIE RR227 havaroval na farmě Blooksteed v obci Ittersum, poblíž Zwolle. Byl na místě mrtvý, jak vzpomínal místní občan Berend J. Zommerdijk, jenž byl očitým svědkem události. Tehdy šestnáctiletý školák, později sportovní pilot a absolvent sociální psychologie na univerzitě v Groningenu, si tehdy vedl podrobný deník. K datu 28. listopadu 1944 si poznamenal:

PhDr. Jiří Rajlich, Ph.D.
”fr_int”

Narozen: 1964
Vzdělání: Obor historie na Filosofické fakultě UK v Praze, magisterské studium a rigorózní řízení absolvoval v Ústavu českých dějin FF UK, státní doktorskou zkoušku složil a dizertační práci obhájil v Ústavu světových dějin FF UK.
Pozice: Ředitel historicko-dokumentačního odboru VHÚ, ve VHÚ od r. 1991. Prezident České komise pro vojenské dějiny CIHM, člen Etické komise České republiky pro ocenění účastníků odboje a odporu proti komunismu etc.
Okruhy odborného zájmu: Dějiny obou světových válek, československé armády a letectva, historie letecké války, česko-německé vztahy, nacistická okupace a obraz armády a bezpečnostních sborů ve filmové a televizní tvorbě.
Publikační činnost: Autor, spoluautor či kurátor řady muzejních výstav a expozic. Autor nebo spoluautor několika stovek studií a článků v periodicích a sbornících a přibližně šedesáti knižních monografií doma i v zahraničí.
Více: Zde.

„… devět Spitfirů přiletělo z jihovýchodu a zdálo se, že o Zwolle nemají zájem. Proletěly a zamířily na sever. Když již byly znát jako pouhé tečky, nabraly rychle výšku, obrátily se a po levém křídle se spouštěly k útoku. Ve vzduchu nebyly žádné německé stíhačky, zato protiletecká obrana spustila palbu.

Byl jsem právě na našem dvorku, a protože jsem slyšel přilétat letadlo, přikrčil jsem se za drůbežárnou. Viděl jsem prolétnout stroj ve vzdálenosti asi 200 metrů a v třicetimetrové výšce. Bylo to letadlo, které jako první z formace nasadilo k útoku. Zmizelo za vršky stromů směrem k Ittersumu. Na kormidlech mělo žlutý pruh. Žádný výbuch jsem neviděl.

Téměř ve stejnou dobu letěl skoro ve střemhlavém letu dolů druhý Spitfire a dopadl asi v osmdesátistupňovém úhlu do vodního příkopu vedle železničního náspu na trati Kampen – Zwolle. Kanál byl poměrně dost široký, neboť Němci jej neudržovali. Toto druhé letadlo dopadlo asi o dvacet sekund dříve než první se žlutým pruhem. Ani toto však neexplodovalo.

Tohle všechno to proběhlo za řevu motorů letadel, vybuchujících pum a rachotu protiletecké obrany.

Asi tři hodiny po náletu se mi podařilo dostat se na místo, kam dopadl první Spitfire [tj. Smikův]. Místo již bylo obklíčeno Němci, ale přesto se mi podařilo projít asi v pětimetrové vzdálenosti okolo trosek letounu.

Pilota již vojáci vyndali. Ležel na zádech vedle trosek rozbitého stroje, hlavu měl skloněnou k levému rameni. Na sobě měl modrý svetr a uniformu s označením RAF. Pilotní kuklu i padák mu Němci již odebrali. Mrtvý letec byl vysoký muž, světlých hustých, kudrnatých vlasů…

Mohl jsem si místo katastrofy podrobně prohlédnout. Sebral jsem si některé úlomky letadla. Mělo na ocase žlutý pruh a číslo RR227. Na jeden úlomek jsem si toto číslo vyryl.“

Tragickou událost sledoval i pan J. van de Kolk, majitel farmy v Ittersumu, kde Spitfire havaroval: „Letadlo nad farmou prudce ztratilo výšku, zachytilo křídlem o zem a po tvrdých nárazech se začalo kutálet po zemi. Pilot přitom vypadl z kabiny, asi si při pádu zlomil vaz.“

V průběhu své neobyčejně úspěšné válečné služby vykonal Otto Smik celkem 263 operačních letů v celkovém čase 371.49 operačních hodin. Z toho celkem 215 letů připadalo na ofenzívní operace nad nepřátelským územím. To byl druhý nejlepší výkon po Jaroslavu Hlaďovi, jenž jich vykonal 281. Ve vzdušných bojích sestřelil celkem deset nepřátelských letounů jistě (z toho dva ve spolupráci), další dva sestřelil pravděpodobně a tři poškodil. Kromě toho zlikvidoval tři bezpilotní střely V-1 a celou řadu různých cílů na zemi a na vodě.

Roku 1946 byl in memoriam povýšen na nadporučíka a v roce 1991, po dlouhých více nežli čtyřech desetiletích na plukovníka. V roce 1995, po vzniku samostatného Slovenska, pak dokonce na generálmajora in memoriam. 

Jeho zasloužený DFC mu 31. ledna 1944 osobně předal velitel 11. skupiny ADGB, letecký vicemaršál Hugh Saunders.Zoom gallery
Jeho zasloužený DFC mu 31. ledna 1944 osobně předal velitel 11. skupiny ADGB, letecký vicemaršál Hugh Saunders.

„Neznámý Angličan“

Po dlouhých letech vynuceného zapomnění se Smikovo jméno dostalo na veřejnost v šedesátých letech, kdy se po dlouhé odmlce začínalo na západní letce opět pohlížet s určitou dávkou respektu i ústy oficiálních československých institucí. Zmiňováno však nebylo jen kvůli jeho válečným úspěchům (o těch se mnoho podrobnějšího nevědělo až do let devadesátých), ale především v souvislosti s nejasnostmi okolo jeho hrobu. Zmiňme tedy celou věc jen v krátkosti.

Němečtí vojáci Smikovo tělo nejprve pohřbili v Kranenburgu s tím, že jde o „neznámého Angličana“ (Der unbekante Engländer). Téměř dvě poválečné dekády byly pak jeho ostatky pohřbeny pod cizím jménem. Po osvobození byly totiž v důsledku omylu důstojníka vyšetřujícího okolnosti havárie mylně identifikovány jako tělo Belgičana F/O Henriho Taymanse. Dotyčný pilotoval druhý Spitfire (RR229) sestřelený při téže akci, ale ve skutečnosti nedopadl u Ittersumu, nýbrž do onoho bahnitého vodního příkopu vedle železničního náspu na trati Kampen – Zwolle.

Britský Záslužný letecký kříž - DFC. Udělení bylo schváleno v říjnu 1943, Smikova dekorace proběhla v lednu 1944.Zoom gallery
Britský Záslužný letecký kříž - DFC. Udělení bylo schváleno v říjnu 1943, Smikova dekorace proběhla v lednu 1944.
Československý válečný kříž 1939. Otto Smik ho obdržel celkem pětkrát.Zoom gallery
Československý válečný kříž 1939. Otto Smik ho obdržel celkem pětkrát.
Telegram o pohřešování čs. velitele 127. peruti Otto Smika, který se 28. listopadu 1944 nevrátil z bojového letu u nizozemského Zwolle. Foto VHA.Zoom gallery
Telegram o pohřešování čs. velitele 127. peruti Otto Smika, který se 28. listopadu 1944 nevrátil z bojového letu u nizozemského Zwolle. Foto VHA.

V důsledku této záměny byly Smikovy ostatky pod jménem Taymans převezeny do Bruselu. Teprve v roce 1965, kdy byly z onoho bahnitého vodního příkopu konečně vytaženy trosky Spitfiru RR229 i se skutečnými Taymansovými pozůstatky, se celá záhada vysvětlila. Tělesné ostatky, dosud uložené pod Taymansovým jménem v Bruselu a nyní již pozitivně identifikované jako ostatky Smikovy, byly převezeny na kanadský válečný hřbitov Adegem East u Gentu ve Flandrech v Belgii. Odpočívaly zde téměř třicet dalších roků.

Před dvěma desetiletími, dne 12. září 1994 však byly na žádost slovenských orgánů převezeny vojenským speciálem na Slovensko. Poslední odpočinek nalezl Otto Smik v bratislavském Slávičím údolí.

Praha má Smikovu ulici od roku 1991. Nachází se na Černém mostě II, tedy nedaleko od letiště Praha-Kbely. Bratislava, kde má již několik desetiletí pamětní tabuli a bustu v ulici Ľudmily Podjavorinskej, odkud v roce 1940 odešel do zahraničního odboje, po něm jednu ze svých ulic pojmenovala v roce 2004. Nezapomněli na něj ani v Nizozemsku. Na místě jeho smrtelného pádu u farmy Bloksteeg mu v březnu 1992 odhalili pamětní desku a jedna z ulic města Zwolle nese jméno Otto Smikstraat.

jiří_rajlich-300x288.jpg

Jiří Rajlich

Článek vyšel na webu vhu.cz. Text a foto převzaty s laskavým svolením autora i VHÚ Praha. 

logo_fr_transp.jpg


Flying Revue > Aktuality > Historie > Spitfire Otto Smika létá nad Českem. Připomeňme si život tohoto elitního pilota RAF

.
 

FR 4/2019: Už brzy!

Letecká angličtina:


            » Vše o VFR Communication »

CIDNA 2019: Už brzy!

Novinka: Trexee


    » Další rozměr létání i pomoc v nouzi

Exkurze s FR:

Databáze letišť 2019:


» Klasická dtb  » Kompl. dtb  » EN edition

Učebnice pilota 2019:

Aplikace VFR Comm.:


           Kapitola zdarma - test it! »

e-Shop FR:

Živě z dráhy 06/24:

Kalendárium:

Dne 20.06.1937 se stalo...
20.06.1937
Tříčlenné posádce hrdiny SSSR Valerije Čkalova se jako první podařilo přeletět z Moskvy přes severní pól do USA. K letu použila letoun ANT-25 z kanceláře Andreje Tuploveva, zkonstruovaný ovšem Pavlem Suchojem.
zavřít

Představujeme:


                 » Letiště Jičín (LKJC) 

Předplatné:

..
12345

Knihy FR:

..
123

Inzerce: 

..
12345

Letecká videa FR:

Legendy čs. letectví:

Práce v letectví:

Inzerce

Reklama

Naši partneři:

..
12345