Taylor Aerocar

Kolem burácely závodní monoposty IndyCar a já jsem je spolu s dalšími piloty okukoval za plotem. Ve chvíli ticha mi další nadšený pozorovatel, stojící vedle mne, jen tak mimochodem sdělil, že má také auto. A ne jen tak ledajaké. Létací.

Psal se rok 2010 a místem našeho rozhovoru byla výstava Sports Aviation Expo v Sebringu. Během okamžiků klidu mezi průjezdy závoďáků jsem se dozvěděl, že oním létacím autem je letuschopný Taylor Aerocar. Vyměnili jsme si vizitky s tím, že se po návratu domů spojíme, ale jak už to tak bývá, spojení se nějak nezdařilo. O to více jsem se letos těšil do Oshkoshe, neboť jsem věděl, že létací auta tam budou. V Oshkoshi jsem se dal do hovoru s majitelem jediného letuschopného Aerocaru Edem Sweeneyem a posléze zjistil, že tehdy v Sebringu jsem se bavil s jeho synem Seanem. Tím pádem informace pro napsání tohoto článku pocházejí přímo od „zdroje“. V mezičase jsem se ještě potkal s Davem Unwinem, známým anglickým zkušebním pilotem, který s Aerocarem letěl, a tak vám mohu zprostředkovat i některé jeho postřehy.

Aerocar

Na počátku vývoje Aerocaru stálo náhodné Taylorovo setkání s vynálezcem Robertem E. Fultonem v roce 1946. Myšlenka na konstrukci létajícího auta Taylora ovládla, na základě prohlídky Fultonova Airphibianu však zvolil jiné konstrukční řešení. Aerocar navržený Moltem Taylorem byl prvním prakticky použitelným létajícím autem, které navíc v roce 1956 obdrželo typový certifikát od CAA (nyní FAA) jako letadlo. Tehdy nebylo nutné auto certifikovat, což se v roce 1970 změnilo, a výrazně to zkomplikovalo život konstruktérům létacích aut. Taylor uzavřel smlouvu s leteckou továrnou Ling-Temco-

• Vought, která přislíbila rozjet sériovou výrobu,

pokud Taylor získá objednávky na 500 kusů Aerocaru. Nakonec se sešlo jen na 250 objednávek a k sériové výrobě nikdy nedošlo. Byly postaveny čtyři prototypy Modelu I, pak následovaly vylepšené Modely II a III, každý jen v jednom exempláři.