Aljaška: Led, křídla a oheň

Flying Revue 5/2019               Z pevninských USA na Aljašku vedly pro pilota Cessny 172 Michala Kořana čtyři cesty. Prostupná byla ale jen jediná - ta nejproblematičtější. Doletěl ale v pořádku a své zážitky dnes poskytl čtenářům Flying Revue. 

Za poslední léta jsem hltal všechno, co kdo napsal a natočil o létání v horách a nad nehostinným severozápadem amerického kontinentu. Když jsem v létě 2018 Aljašku okusil sám, měl jsem tu čest zažít mnohé z toho, před čím ostatní varovali, i z toho, čemu se obdivovali. Nechtěný let z VMC do IMC, zamrzání karburátoru nad prázdným pobřežím severního Pacifiku, těžká rozhodnutí, zda vyletět či nevyletět, lesní požáry, nevrlý grizzly, vlci, ledovce, jezera, hřebeny hor, nezlomnou laskavost lidí a jedno skvělé letadlo – Cessna 172, registrace C – GUAE.

 » Co dalšího si přečtete ve FR 5/2019? Zjistíte zde. 

Bombardier Q400 klesá ke konci své noční cesty z Vancouveru přes zubaté pohoří pacifických Pobřežních hor. V údolí kolem města Prince George do kabiny proniká zápach kouře. Rozsáhlé lesní požáry stravovaly stále větší území Kanady. Když jsem se ráno vzbudil a roztáhl závěsy, zírám do naprosté tmy. Kouř z požárů zaclonil slunko a učinil ze dne noc. Hezky to začíná.

Volný čas jsem trávil nákupem potřebných zásob. Kanadský i americký úřad pro letectví vyžaduje minimální vybavení a zásoby pro létání v divočině. Pořídil jsem si sekeru (pobavila mě představa, jak se ji snažím pronést na nějakém velkém mezinárodním letišti), síťku na hlavu proti komárům, základní rybářské náčiní a zásoby jídla, kterého musí být na palubě minimálně na týden pro každého člena posádky.

Eric (majitel letounu) mi dal několikadenní výcvik na létání v horách a v divočině již v roce 2017, letos jsme se soustředili hlavně na plánování letu. Nejdříve se potřebujeme dostat na sever, do Yukonu.

Mezi Aljaškou a dolními Spojenými státy přes Kanadu jsou čtyři VFR cesty. Kdybych mohl, vybral bych si tu západní, znám ji z loňska. Těšil bych se z nádherných jezer s modří hlubokou k závratím, ze zlatokopeckých osad a jejich zásob benzínu a z hebce grilovaného lososa v městečku Atlin.

Nebo bych letěl na východ od příkopu, kde vede silnice číslo 97. Jenže postupující požáry obě tyto cesty zablokovaly. Podle Erica vedla jediná volná cesta na sever údolím, kterému místní familiárně přezdívají „Příkop“ (Trench). Je to jedno z nejméně přístupných míst v Kanadě. Oblohu sdílíš s orly, jeřáby, kachnami. Po cestě žádné palivo.

Dilema s palivem za mě vyřešil Eric, a to způsobem „bush pilot“. Naložil nám do letadla dva červené kanystry, každý na dvacet litrů benzínu. Před odletem mě důsledně a podrobně seznámil se všemi způsoby, jak můžeme shořet s palivem na palubě. Svou morbidní exkurzi doplnil několika praktickými radami, jak se tomu vyhnout. 

Text a foto: Michal Kořan