Expedice DUBAI 2025 - návrat - Messolonghi - Rijeka

Úterý 2. prosince 2025

Ráno před osmou v Messolonghi vypadalo počasí dobře. Slunce vycházelo nad obzor a na nebi byla jen řídká vysoká oblačnost. Metar letiště Ioannina byl však neúprosný a ukazoval, že toto letiště, přes které jsem plánoval opustit Řecko je zavřené kvůli mlze a nízké oblačnosti. Prověřil jsem čas západu slunce v Příbrami a spočítal si nejpozdější možný odlet z Messolonghi i následně z Ioanniny, abych se na své domovské letiště dostal za světla. Měl jsem rezervu asi hodinu a navíc mi předpověď ukazovala vítr do zad. Dal jsem si tedy nejpozdější možnost odletu z Messolonghi v 9.30 místního času a začal jsem připravovat letadlo. Ve tři čtvrtě na devět ukázal meter marginální VFR podmínky, a tak jsem začal věřit, že odletím. Pět minut po deváté aktualizovaný metar potvrdil další zlepšení, a tak jsem vyrazil na asi čtyřicetiminutový let na mezinárodní letiště Ioannina ležící v horském údolí.

východ slunce v Messolonghi

Během letu mi info služba hlásila, že se podmínky v Ioannině opět zhoršují a co prý budu dělat, kdybych nemohl přistát. „Vrátil bych se do Messolonghi“, byla ta nejjednodušší a nejrychlejší odpověď, kterou jsem mohl dát. Doufal jsem ale, že alespoň marginální podmínky vydrží a já přistanu. Nakonec to vyšlo, v 9.50 jsem sednul, na rampě už na mě čekala mladá pracovnice SkyServ, která mě odvezla na pasovou prohlídku a v 10.20 jsem byl zpět u letadla. Svůj odlet plánovaný na 10.30 jsem tedy stihnul a těch pět a půl hodiny letu do Příbrami bych měl zvládnout do půl čtvrté, tedy asi hodinu a půl před soumrakem.

Severně od letiště Ioannina jsou hraniční hory mezi Řeckem a Albánií vysoké přes dva tisíce metrů.

Bylo vidět, že jejich vrcholky končí v mracích, a tak jsem se rozhodl letět nejdříve na západ k ostrovu Korfu a zde se pak stočit na severozápad a pokračovat podél pobřeží Jaderského moře. Je to asi o 20 minut delší, ale není potřeba se obávat namrzání a IMC podmínek. Let ubíhal příjemně, vítr do zad mi pomáhal udržovat rychlost kolem 300 km/h, a já jsem se těšil, že bych mohl být už někdy kolem půl třetí našeho času v Příbrami.

finále na dráhu letiště Ioannina

Durres, Ulcinj, Tivat, Dubrovnik, Hvar, Brač, Split, Zadar – hezké pobřeží, malebné ostrovy… U Zadaru jsem se dostal do těžkého deště a nedaleko se taky párkrát zablesklo. Sklesal jsem na 1500 stop, abych viděl na hladinu a pokračoval jsem. Pak se na chvíli udělalo zase hezky. Toho jsem využil a začal jsem studovat čerstvé metary, které stahoval SkyDemon vždy při přeletu nějakého ostrova. Severně od Lublaně až do Prahy nebylo jediné otevřené letiště a situace se nezlepšovala ani s postupujícím časem.

marshalka letiště Ioannina  
rozlučková fotka před odletem z Ioanniny

Nejvíce jsem sledoval Maribor, který je už v blízkosti alpských velikánů. Teplota tam byla konstantní – nula stupňů, vlhkost t 100%, dohlednost 500 m a základna oblačnosti 500 stop. Prostě optimální podmínky pro namrzání i pro ztrátu orientace. Pořád jsem ale doufal, že se to zlepší než doletím na konec Jaderského moře k Rijece. Před Rijekou přišla ale další drsná dešťová přeháňka. Zeptal jsem se řídícího stanoviště Pula radar, jak vidí počasí severně od Rijeky a on mi řekl, že bych kvůli horám a mrakům musel vystoupat do 7500 stop. To jsem riskovat nechtěl, protože jsem se obával námrazy a totální ztráty kontaktu se zemí pravděpodobně až do Příbrami. Oznámil jsem mu proto, že divertuji do Rijeky. Okamžitě mě tam nasměroval a já jsem přeladil na Rijeka Tower. Přistání bylo bez problému, protože vládlo bezvětří a mraky zde byly ve výšce asi 3000 stop.

meteo situace nad střední Evropou   
meteo situace nad střední Evropou

Po přistání v Rijece jsem šel za místním meteo člověkem, abych s ním situaci probral. Ten mi ukazoval záběry z různých kamer po mé trase a všech těch místech byla evidentně špatná viditelnost. Let mi rozhodně nedoporučoval ani dnes a ani zítra. Požádal jsem ho, jestli bych to mohl probrat ještě s někým dalším a on ochotně zavolal jejich hydrometeorologický ústav a tam mě předal prý té nejlepší specialistce na letecké počasí. Ani ta mi neudělala radost a dokonce tu špatnou prognózu protáhla až do pátku s tím, že nejdříve by se mi mohlo podařit letět v sobotu, ale spíše až v neděli. Letět dříve mi rozhodně nedoporučovala.

Shark na stojánce letiště Rijeka musí čekat až se pro něj vrátím  
letiště Rijeka

Pochopil jsem, že bude rozumnější se přírodě nevzpěčovat a rozhodl jsem se tedy dál neletět. Představa, že budu ale čekat 4 dny v Rijece a stále studovat počasí a snažit se vykoukat vhodnou příležitost, se mi nelíbila. Rozhodl jsem se tedy, že letadlo nechám v Rijece a sám se vrátím do Prahy autobusem. Koupil jsem si hned přes mobil jízdenku na přímý autobus s odjezdem v 9 hodin večer a příjezdem v 9 hodin ráno. Nyní už asi hodinu v tom autobuse sedím. Jedeme často mlhou a občasným deštěm.

Text a foto: Jiří Pruša