Létající radary s rudou hvězdou

Nelétají rychle, nejsou obratné a nenesou výzbroj, přesto mají ohromný vliv na letecké souboje a útoky. Mluvíme o letounech včasné výstrahy AWACS, bez nichž se dnešní letectva neobejdou. I když jsou známy spíše americké typy, ani Rusko v této oblasti nezahálí.

Padesátá léta minulého století se nesla v duchu počínající studené války. Obě globální velmoci si uvědomovaly, že pro udržení rovnováhy nestačí jen vlastnit dostatečné množství ničivých zbraní, ale je třeba též disponovat efektivními průzkumnými a varovnými prostředky. SSSR se obával, že by jej mohly Spojené státy napadnout ze severu, tedy ze směru, kde Sověti neměli dostatečnou síť pozemních radarových prostředků. Proto došlo k rozhodnutí postavit létající AWACS (v ruštině známý jako DRLO – sistěma Dalnego radiolokacionnovo obnaruženija), který by chránil sever země před americkými bombardéry. Kromě nižší ceny oproti budování radarů v severských oblastech a rychlejší dostupnosti nabízel „létající radar“ i lepší výkon. Díky odstupu od země a eliminaci falešných odrazů měl umožnit detekovat více cílů na delší vzdálenost.

První DRLO

Původně měl první sovětský AWACS, v souladu se zadáním velení sovětského letectva, vzniknout úpravou bombardéru Tu-95. Po základních propočtech ale bylo jasné, že se veškeré vybavení do trupu prostě nevejde, a to ani do plánované dálkové varianty Tu-96. Teprve až turbovrtulový Tu-114 skýtal naději na úspěch.