Kéž by měl den 66 hodin, abych si mohla zalétat do sytosti

23.7.2019

Osobnosti Flying Revue - Rosina Kašičková II.     Rosina Kašičková je pilotkou B737, její životní vášní je ale sportovní létání a hlavně parašutismus a skydiving. Too much flying is not enough - Ani víc než moc létání není pořád dost, je její životní motto. Přečtěte si druhou část povídání s ojedinělou osobností českého leteckého světa.

Malé létání je nejopravdovější

ihhljk.png

Malé létání je pro mě extrémně důležité. Je mi daleko bližší, protože je pro mě mnohem opravdovější než velké létání v kokpitu dopravního letadla. Jen mě mrzí, že na něj nemám tolik času, kolik bych si přála, protože mám relativně široký záběr aktivit. Pro mě by bylo ideální, kdyby každý den měl aspoň 66 hodin, to bych si snad zalétala dostatečně.  

Pro mě létání znamená hlavně volnost, že si můžu ve vzduchu dělat, co chci, hýbat se jak chci. Proto kromě malého (a velkého) létání skáču s padákem a dělám skydiving.

Rosina Kašičková

» Česko-bulharská pilotka a parašutistka ( *1988)
» Motto: ... too much flying is not enough
» Vzdělání: ČVUT, fakulta dopravní, obor Profesionální pilot, Dr. - ?
» Pilotní licence: CPL, ATPL
» Společnost: Smartwings
» Nálet: 1900 hodin
» Typy: B737-700, 800, 900, B737 MAX 8
» Cessna 150, 152, 172, 182, 210 RG; Tecnam P92 JS, P2006T, Piper PA-34, Bullgog SK-61
» Další: Instruktor paravýcviku, závodnice ve skydivingu
» Počet seskoků: 3000
» Padáky: Icarus Extreme FX 66, Daedalus JVX 66, Crossfire 89
» Základna: Extreme 66 - paravýcvik, větrný tunel
» Žije v Praze a na Tenerife

Létání malými letadly neberu jako způsob, jak se dostat z místa A do místa B, na to je dopravní letadlo, obzvlášť při delší cestě. Já si ale ohromně užívám vzlety, přistání, létání na okruhu, a hlavně akrobacii, létání na zádech, výkruty, přemety, souvraty... To mě baví nejvíc, no. Ale tím, že na mám na akrobacii málo času a létám ji tedy relativně málo, tak ji létám většinou s instruktorem.

Akrobacie je věc, kterou musí člověk dělat podle mě buďto pořádně, nebo vůbec. Já bych si třeba netroufla do toho éra sednout sama a letět akrobacii. Moje nejoblíbenější akrobatické éro je Extra 300, ale na to, abych s ním mohla létat sama, by to chtělo hodně tréninku, času a peněz. 

Létám v Roudnici u Aviatického klubu, tam jsem si udělala akrobatický výcvik na Buldoku (SK-61 Bulldog, pozn. red.), to bylo super letadlo i super učení. A samozřejmě se snažím proletět se, čím to jen jde, kdekoli na světě se mi namane příležitost. V Česku mám asi nejoblíbenější letiště v České Lípě. To je malé letiště, kde není velký provoz, tam si v klidu chodíte s Cessnou nahoru dolů, máte tam zázemí a je tam dobře. A mají tam asi nejdelší pojížděčku v Česku, ta má snad kilometr... (smích)

S padákem nad hlavou

Skákání je zase ještě jiné, než létání. Vypadnu z letadla a jen sama se sebou a svištícím vzduchem kolem mě letím k zemi. Pohnete nepatrně rukou a ono to něco udělá. Pohnete se jinak, a ono to udělá něco jiného. Je to úžasný pocit svobody takhle plout vzduchem a dávat tomu řád a tvar. 

Ke skákání dokonce nepotřebujete vždycky letadlo. Na Kanárech je na padák ideální počasí a spousta kopců, takže tady můžu provozovat takovou docela novou disciplánu, které se říká speed flying, což není nic jiného než skákání z kopců na velmi výkonných, rychlých padácích. Je to podobné jako paragliding s tím rozdílem, že na paraglidu sedíte na velkém křídle v termice a kocháte se tím vším okolo.

220_2.jpg » Přečtěte si i první část povídání s Rosinou Kašičkovou. Na webu Flying Revue vyšla před týdnem.

Speed flying je tomu trochu podobný tom, že se také rozběhnete z kopce, po startu ale nekroužíte v termice, nýbrž letíte velmi rychle co nejblíž terénu. Dalo by se říct, že speed flying je vlastně takový volný simulátor pro padák. Když totiž letíte jenom ve vzduchu po výskoku z letadla, nemáte tak zřetelnou odezvu na řízení padáku. Zatímco když letím podél terénu, tak když maličko zatáhnu za tenhle popruh nebo se vykloním v postoji, hned vidím, jak padák reaguje a naučím se tím, jak nejefektivněji padák narychlit, jak doletět co nejdál a tak, zkrátka jak ho ovládat.   

Ke speed flyingu potřebujete dost vysoký a prudký kopec, protože rychlostní padáky mají větší opadání, a samozřejmě dobrý vítr. Třeba z 300 m vysokého kopce uděláte zhruba půlkilometrový trek a letíte ho třicet čtyřicet vteřin. Někdy si můžete udělat narychlovací zatáčku, jindy budete vyloženě kopírovat terén. Ono  se to nezdá, ale já jsem tu třeba na šedesát šestce (rychlostní padák Icarus Extreme FX 66, pozn. red.) dělala v rámci doktorátu na ČVUT výzkumné měření a naměřila jsem 158 km/h maximální vertikální rychlost. To je docela hodně…. Ovšem při seskocích z letadla dosáhnu, než se mi otevře padák, rychlosti až 300 km/h, což je ještě o dost víc. Ale je to něco. 

K šedesát šestce jsem se vrátila teprve nedávno - během tří let, kdy mě stoprocentně vytěžovalo dopravní létání, jsem se nemohla udržovat v kondici a bez toho na ní nemůžete létat. Je to Ferrari mezi padáky – jeden z nejmenších a nejrychlejších padáků na světě, který vyžaduje neustálý trénink. Byla jsem zvyklá na sto nebo dvě stě seskoků měsíčně a najednou jsem byla třeba tři měsíce bez skákání. Tak jsem šla do bezpečna, zamáčkla slzu a pořídila si pomalejší padák. A teď se vracím.

Wingsuit - kdybych měla devět životů, tak možná

Wingsuit jsem taky zkoušela, ale upřímně řečeno, nic mi to neřeklo. Byla jsem na to zvědavá a chtěla to vyzkoušet, ale pro mě je freestyle daleko zábavnější. Tady v té batmaní kombinéze má člověk blány mezi rukama a tělem a mezi nohama a mě to omezuje v pohybu. Let si neužiju, můžu s tím jen letět, nic víc. Kdybych byla kočka a měla devět životů, tak bych jich třeba osm použila na průlety mezi skalami, ale vzhledem k tomu, že mám jen jeden, tak to přenechám jiným.  

Navíc pro mě se těžko shání ta kombinéza, protože jsem hodně drobná. Jen jeden hodně zkušený instrutor v Německu ji pro mě měl. Ostatní mi nabízeli takové spíš nouzovky. Ale já když chci zkoušet něco nového, tak to chci dělat pořádně. Takže si musím vždycky najít někoho, kdo to dělá fakt dobře. Vyplatí se zaplatit si nějakého super dobrého kouče, vyzkoušet si to a pak se rozhodnout, jestli se tomu budu věnovat nebo ne. Ale stylem pokus omyl se špatným vybavením, to není pro mě. Když už něco, tak buď pořádně, nebo vůbec. To je můj názor. Nehledě na to, že při skákání jde i o bezpečnost - vaši i druhých kolem vás. 

Nebyla jsem tam jediná holka, ale moc nás nebylo. Všeobecně skáče hrozně málo holek a hrozně málo z nich dělá něco pokročilejšího. A vůbec je málo žen v letectví.

Vzdušný balet

Tuhle disciplínu mám strašně ráda. Říkáme jí freestyle či skydiving, je to něco mezi gymnastikou a baletem za volného pádu, český název pro to není. Vzdušný balet? No, to by možná sedělo.  

Skáče se ve dvou – jeden je freestylista, druhý kameraman. Freestyle perfomer a freestyle camera flyer. Oba jsou hrozně důležití, protože to není jenom o tom, že kameraman nějak natočí, co freestylista dělá. Sestavy vymýšlíme společně, jejich součástí je už to, z jaké strany kterou část bude točit, jak se budeme oblétávat, kdy poletíme rychle a kdy zpomalíme, a tak. Musíme na sebe být zvyklí, vědět, co kdo bude dělat, co od sebe vzájemně očekávat; jinak by to bylo dost nebezpečné.

Létíme při tom různými rychlostmi, záleží na triku, který zrovna děláme. Když se „rozplácnu“ na břicho, tak letím nějakých 180 km/h, když to naopak potopím co to jde, tak 380 dám úplně v klidu. Je nutné ty triky uvážlivě skládat za sebou - rovné salto, třeba s vrutem, jde z velice rychlé polohy, to se střídá s pomalejšími pozicemi. Na záznamu to vypadá jednoduše, ale to je jen zdání. Když uděláte roznožku ve vysoké rychlosti, stačí nepatrný pohyb nohy a úplně vás to rozhodí. To si pak můžete snadno přivodit zranění. V té rychlosti působí veliké síly. 

Rozhodčí pak hodnotí technickou obtížnost triků a dokonalost jejich provedení, splnění předepsaných prvků a taky kreativitu, umělecký dojem. Hodně dělá kombinéza, která musí mít skvělé letové vlastnosti a i její vzhled může přidat pár bodů do uměleckého dojmu. Hodně dělá i to, jestli se člověk u toho seskoku usmívá, nebo jestli je tak soustředěný, až nemá čas na to vnímat, jak působí navenek. Velká položka hodnocení je kamera.

A když si užijete volný pád a balet, musíte se taky bezpečně dostat na zem, tedy správně otevřít padák. Každý padák je certifikovaný jen do určitého zatížení a má i doporučení pro maximální rychlost, kdy ho můžete otevřít. Je to vlastně směsice látek a šňůr, které de facto hodíte do vzduchu. A když je hodíte do vzduchu v rychlosti dvě stě padesát nebo tři sta, tak se otevře strašně rychle a šňůry se můžou zamotat. Nehledě na to, že zpomalení je tak silné, že vám to může hnout se zády. Já většinou otevírám padák, když zpomalím na zhruba 220 km/h. I tak vás padák po otevření zbrzdí o nějakých dvě stě kilometrů na rychlost 20-30 km/h, takže máte v kostech přetížení 4G.  

Docela dobře si vzdušný balet můžete vyzkoušet ve větrném tunelu. Jeden z nejlepších v Evropě je v Praze v Letňanech. Já tam chodím se svými žáky, takže to můžu potvrdit. 

Pro mě je skákání o volnosti

Nejraději skáču sama nebo s kameramanem. Vím, co dělám já, vidím, co dělá ten druhý, mám jistotu, že tam není nikdo další, že mě nic neohrožuje. Zkoušela jsem i skupinové seskoky, i nějaký pokus o rekord, a upřímně, to mě vůbec nebavilo. Pro mě má let daleko větší kvalitu, když si letím s jedním člověkem, se kterým jsem domluvená a dobře ho znám. Ve skupinách se lidi tolik neznají, může se stát, že se navzájem pokopou. Pro mě jsou tyhle skupiny o deseti, dvaceti, padesáti lidech noční můra.

Skákání je o volnosti, alespoň já to tak mám. Nechci, když skočím z letadla, ležet na břiše, než se mi otevře padák. To můžu ležet doma na gauči a vyjde to nastejno. A nepotřebuju k tomu padák. To samé je s létáním. Let v autopilotu, to není ono. Hezký výhled, nic víc. Létání, to jsou pro mě loopingy, let na zádech a tak. Musím to éro cítit v zádech. Nepotřebuju nic nízkého a nebezpečného, ale jsem šťastná, když si můžu lítat, jak chci, hýbat se, jak chci, ovlivňovat to sama, řídit letadlo nebo sama sebe v tom volném pádu. To je prostě krása.

Povídání Rosiny Kašičkové zaznamenal Jan Dvořák

logo_fr_transp.jpg

220_2.jpg

Flying Revue > skryté Flying Revue > FR články > Kéž by měl den 66 hodin, abych si mohla zalétat do sytosti
.

         Máme pro vás »

Předplatné jako dárek:

Skvělý vánoční dárek pro vaše blízké:


První český letecký cestopis » 
Rozhovor s autorem »
Křest knihy »
Objednejte zde 
»

Předplatné:

..
12345

PilotShop.cz:

..
12

Kurz VFR to IMC:


Kurz, který vám může zachránit život »

Let v simulátoru L-410:


Z centra Prahy na Heathrow i do Lukly

Vánoční balíčky 2019:


Ušetříte až 150,- Kč »
VFR angl.komunik.+Svět let.dopravy II »
Učebnice pilota+VFR angl.komunik. »

Knihy:

..
12345

FR 6/2019 je v prodeji:

Aplikace VFR Comm.:


             Kapitola zdarma - vyzkoušejte »

Tracker Trexee


    » Další rozměr létání i pomoc v nouzi
 

Kurz VFR zahr. lety:


Pro velký úspěch opakujeme 
Vhodné i jako dárek

Kalendárium:

Dne 08.12.1934 se stalo...
08.12.1934
Imperial Airways poprvé doručily leteckou poštu pravidelnou poštovní linkou z Londýna až do Austrálie. Cílovým městem bylo Brisbane, první etapu z Londýna absolvoval letoun A.W. Atalanta.
zavřít

e-Shop FR:

Živě z dráhy 06/24:

Soutěž:

Partneři:

..
12345