23.7.2019
Trnitá cesta 1. Rozvoj letectví je často spojen s oběťmi těch, kdo se snažili přijít na to, co a jak dělat dál a lépe. A i když se to nezdá, platí to i dnes, kdy je letecká technika a informační a navigační systémy na tak vysoké úrovni. I sportovní piloti, pokud jsou aktéry nepříjemné události, mohou tím, že ji sdílí s vyšetřovateli, přispět k tomu, aby se to, co se přihodilo jim, nemuselo přihodit dalším účastníkům leteckého provozu. Právě o tom je čtyřdílná série článků Václava Vaška, inspektora bezpečnosti Úřadu pro civilní letectví.
Vážení aviatičtí kolegové a nebojím se říci, že v
mnoha případech přátelé. Vždyť svět je dnes čím dál menší. Říkají
tomu globalizace. To slovo nemám rád, protože dost dobře
nevím, co si pod tím mám představit. Také nevím, jestli mi tím
někdo nenadává. Nicméně Česko je malá kotlina, s malým vzdušným
prostorem, vymezená pohraničními kopečky, snad s výjimkou jižní
Moravy, kde na nejvyšším kopci roste vinná réva. Letectvo v něm, to
jsme jedna velká rodina.
Téměř všichni se aspoň vzdáleně v dané generaci známe a leccos o
sobě víme, na což mnohdy jeden před druhým nejsme zrovna dvakrát
pyšní. Ale tak už to v životě chodí – jednou za vozem a pak zase
lodí. Když někdo s něčím zachází, občas se něco přihodí. Tak
i letadla – semo tamo spadnou už více než 100 let a padat budou do
doby, dokud budou těžší než vzduch.
Většinou padají vinou obsluhy – pilota. Z technických příčin čím dál méně, protože možnosti jakž takž přistát i s technickou závadou jsou stále lepší. Pochopitelně vyjímám obě světové války, kdy šlo především o to, aby letadel protivníka zmíněné fyzikální zákonitosti o poměru hmotnosti letadla a vzduchu podlehlo co nejvíce. Když už jsme vzali jaksi za své, že k leteckým nehodám docházelo, dochází a docházet bude, mělo by nám jít o to, aby těch zaviněných lidským faktorem bylo pokud možno co nejméně. Jako v každém odvětví lidské činnosti, také v letectví se pohybují lidé různí.
Ten, kdo:
Všímejme si té relativně uvědomělé většiny. Když už jsou na světě nějaké regule, které cílí k udržení únosného standardu bezpečnosti, pak jejich součástí bývá i návod, co dělat, když dojde k nějaké nepříjemné události – letecké nehodě, či „pouhému“ incidentu.
Samozřejmě, jsem-li aktuální účastník této události, nenacházím se ve zrovna veselém rozpoložení. Určitě nemám momentálně náladu brouzdat po nějakých webech a vyplňovat formuláře. Jde mi hlavně o to, abych zachránil život nebo zdraví kamaráda a psychicky se srovnal s tím, k čemu došlo, nebo co jsem zavinil.
Když se z toho po pár hodinách nebo desítkách hodin vybabrám, buď to udělám sám, nebo požádám jiného kamaráda, aby dal světu na vědomí, že došlo k tomu a k tomu. Pokud jsem poctěn obsluhou většího létajícího agregátu, který vozí třeba desítky potažmo stovky cestujících, pak jsem zároveň postaven do role, abych byl psychicky odolný natolik, že informaci o nenormální situaci podám okamžitě.
Na tom přímo závisí buď další bezpečné použití letounu, anebo vyvarování se mojí chyby ostatními posádkami. Ve velké dopravě nechci ani náznakem hovořit o fatální letecké nehodě a tím ji snad z pověrčivosti přivolávat.
Zkrátka a dobře pojďme se v této sérii článků podívat na několik scénářů, které nám mohou přiblížit pravděpodobný vývoj situace před a po vzniku letecké události různé závažnosti a dosahu. Ne všechny jsou stejně obsažné. Ne se všemi musí všichni souhlasit. Zároveň ponechán prostor pro vytvoření vlastního názoru. Za úspěch považuji už to stadium, kdy si moji úvahu někdo přečte a řekne si, že se nad ní zamyslí.
Ani ta alternativa, kdy mne odsoudí, mi vrásky na čelo nevhání. Sám jich už mám ažaž. Ale to si také necháme na příště...
Václav Vašek
Inspektor bezpečnosti
ÚCL
Publikováno ve spolupráci s Úřadem pro civilní letectví.
Kapitola zdarma -
vyzkoušejte »