Open Skies for Handicapped 2026 – Když nebe patří těm, kteří si ho zaslouží nejvíc

Na Open Skies for Handicapped jsem letos dostal pozvání už podruhé.

A přestože jsem věděl, co mě čeká, stejně mě ten den znovu dostal. Možná ještě víc než poprvé.

V leteckém světě se pohybuji od dětství. Zvuk leteckých motorů, vůně letiště nebo pohled na startující letadlo jsou pro mě něco naprosto přirozeného. Poslední více než tři roky ale trávím také mezi lidmi s handicapem. Poznal jsem jejich svět. Svět, který je často mnohem složitější, než si většina z nás dokáže představit.

A právě Open Skies dokáže tyto dva světy spojit způsobem, který nemá obdoby.

Za celou myšlenkou stojí už sedmnáct let Ing. Pavel Rind, dnes ředitel Letecké služby Hradec Králové a.s., celý tým Leteckých služeb Hradec Králové a dlouhodobá spolupráce všech kolegů, kteří se na přípravě Open Skies podílejí. Díky této vizi vznikla akce, která dává lidem s handicapem možnost zažít něco, co by pro mnohé z nich jinak zůstalo jen nesplněným přáním.

Letošní ročník provázelo úmorné vedro. Slunce pálilo od brzkého rána a asfalt letiště doslova sálal horkem. Jenže když jsem se rozhlédl kolem sebe, neviděl jsem nikoho, kdo by si stěžoval.

Viděl jsem děti, ale i dospělé, co netrpělivě vyhlížely okamžik, kdy budou moci nastoupit do letadla. Někteří byly plni očekávání, jiní měly v očích respekt. A pak přišel ten okamžik. Otevřely se dveře letadla a jejich sen se začal měnit ve skutečnost.

Přiznám se, že právě tyhle chvíle se fotografují nejhůř. Ne proto, že by byly technicky náročné. Ale proto, že si člověk často raději foťák na chvíli spustí dolů a jen se dívá.

Na čistou dětskou radost.

Na úsměv, který nejde zahrát.

Na rodiče, kterým se v očích lesknou slzy štěstí.

A na lidi kolem, kteří vědí, že jejich práce má smysl.

Obrovský respekt patří všem dobrovolníkům. V tom neskutečném vedru běhali od rána do večera, pomáhali, organizovali, doprovázeli účastníky, usmívali se a řešili jednu situaci za druhou. Stejné uznání si zaslouží piloti, posádky, zdravotníci, organizátoři i všichni, kteří byli možná pro návštěvníky neviditelní, ale bez nich by se celý den nikdy nemohl uskutečnit.

Jako člověk, který má blízko k letectví, jsem si samozřejmě užíval i pohled na stroje, které se během dne představily. Ve vzduchu bylo možné vidět vojenský transportní Casa C295, reprezentativní Airbus A319CJ, legendární LET L-410 Turbolet, nestárnoucí Antonov AN-2, vrtulník Robinson R44. 

Byla to nádherná přehlídka letecké techniky.

Jenže víte co?

Tentokrát nebyla hlavní hvězdou letadla.

Tou hlavní hvězdou byly hendikepovaní. Jejich odvaha. Jejich radost. Jejich upřímnost.

Kolikrát jsem během dne slyšel smích, který nešel přeslechnout. Kolikrát jsem viděl oči plné štěstí po přistání. A kolikrát jsem si uvědomil, že právě my, kteří můžeme chodit, cestovat a létat, bereme spoustu věcí jako samozřejmost.

Tady samozřejmost neexistovala.

Každý let byl zážitkem.

Každý úsměv byl opravdový.

Každé podání ruky mělo svůj význam.

Když jsem odjížděl domů, hlavou mi běžela jediná myšlenka.

Nebe ten den nepatřilo pilotům.

Nepatřilo fotografům.

Nepatřilo ani letadlům.

Patřilo těm nejčistším duším, které nám všem během jediného dne připomněly, že opravdové štěstí se neměří tím, co máme, ale tím, co dokážeme prožít.

A pokud se mě někdo zeptá, jestli pojedu i příště, odpověď znám už dnes.

Bez jediného zaváhání.

Ano.

„Někdy stačí jeden let, aby člověk na svět začal koukat úplně jinak. A tentokrát jsem to nebyl já, kdo něco učil. Tentokrát jsem se učil já.“

Text a foto: Roman Hnízdil