Bombardier CRJ100/200

   Tabulky                                            Další info                                            Víte, že...?  

Základní charakteristiky:

 Základní údaje: 

Rozměry a hmotnosti:

Provozní vlastnosti:

Provozovatelé:

Další informace:

Bombardier je kanadský koncern, zabývající se původně především strojírenstvím – s jeho výrobky se můžeme setkat na každém kroku, produkuje třeba železniční vagóny, lanovky, lyžařské vleky a řadu dalších, především dopravních prostředků. V roce 1986 vstoupil i do letectví, když koupil společnost Canadair, založenou v roce 1944 primárně za účelem výroby řady typů vojenských letadel pro západní spojence. V roce 1992 pak Bombardier koupil od Boeingu i firmu De Havilland Canada, čímž se pod jednu střechu dostali oba kanadští výrobci velkých letadel a vznikl tak v současnosti čtvrtý nejvýznamnější hráč na trhu dopravních letounů.

Firma Canadair se po válce věnovala především licenční výrobě vojenských i civilních letounů britské či americké konstrukce, tyto letouny však často dále vyvíjela. V dopravním letectví je známý třeba typ CL-44, což je výrazně prodloužený britský turbovrtulový čtyřmotorový letoun Bristol Britannia – jeho výrazně větší přepravní kapacita při provozních nákladech srovnatelných s výchozím typem do jisté míry již v 60. letech minulého století předurčila směr, jakým se později vydali i hlavní výrobci letounů pro provoz nad severním Atlantikem, totiž maximálním „vytěžením“ potenciálu konstrukce letadel stlačit co nejníže náklady na nabízenou sedačku. A za další, z globálního pohledu ještě významnější počin kanadského výrobce lze považovat právě letoun Canadair Regional Jet.

Počátky tohoto typu můžeme vystopovat již v roce 1976, kdy Canadair koupil od amerického výrobce business jetů Lear projekt na obchodní letoun s výrazně prostornějším trupem oproti většině tehdejších strojů této kategorie. Výsledkem byl letoun Canadair CL-600 Challenger pro max. 19 osob (typicky ale samozřejmě méně vlivem salónní konfigurace letadla), zalétaný 8. prosince 1978. Jeden z těchto strojů v pozdější verzi CL-604 se stal počátkem 90. let minulého století po dlouhé době prvním západním letounem tehdejší Letky ministerstva vnitra (dnes součást Armády České republiky) pro přepravu českých státních činitelů.

CRJ 100/200. Foto: Martin Novák

A právě relativně prostorný trup tohoto letounu, umožňující instalaci 4 sedadel v řadě s uličkou uprostřed, v níž se na rozdíl od většiny tehdejších business jetů dospělý člověk dokáže postavit, inspiroval kanadské konstruktéry k úvahám prodloužit původní Challenger tak, aby jeho trup pojal více cestujících a letoun tak mohl vstoupit i do segmentu dopravních letadel, kde by měl potenciál konkurovat regionálním vrtulovým letounům díky své výrazně vyšší rychlosti a menšímu hluku v kabině.

Po sérii nerealizovaných vizí nakonec konstruktéři od roku 1987 zahájili práce na prodloužení Challengeru o 5,92m tak, aby pojal až 50 cestujících. V roce 1989 byl projekt oficiálně představen pod názvem Canadair CRJ-100 (jméno Canadair bylo v té době ještě zachováno, ačkoli firma byla již součástí koncernu Bombardier), 10. května 1991 byl zalétán první prototyp a po vcelku hladkém průběhu certifikace byly od roku 1992 zahájeny dodávky sériových letounů zákazníkům, z nichž prvním byla německá Lufthansa. První model CRJ-100 byl záhy modifikován na verzi CRJ-200 s úspornějšími a silnějšími motory, které zároveň umožnili zvyšovat vzletovou hmotnost letounu a tím i zásobu paliva a tedy dolet.

Ačkoli letoun vstupoval na trh de facto v době krize letecké přepravy po první válce v Perském zálivu, provázené i nárůstem ceny paliva, zaznamenala myšlenka proudového letounu pro regionální tratě (Regional Jet) obrovský úspěch. Přitom až do poloviny 90. let neměl CRJ-100 v této kategorii na trhu konkurenci, teprve poté byl následován brazilským Embraerem s typem ERJ-145.

Nová konkurence v segmentu do 50 cestujících donutila výrobce turbovrtulových letadel řešit hluk na palubě (vícelisté vrtule nebo dokonce systémy na aktivní potlačení hluku) a do jisté míry i rychlost, přesto jim odborníci ještě na přelomu století předpovídali konec. Růst cen paliva po 11. září 2001 a druhé válce v Perském zálivu však naopak snížil popularitu nejmenších regional jetů, takže dnes se s nimi setkáme spíše v oblastech, kde je vlivem geografických podmínek poptávka po spojích mezi menšími městy na větší vzdálenost (typicky Rusko, ale stále i Spojené státy nebo Kanada). Kategorie Reginal Jet však dále žije – jen se její zástupci zvětšili na kapacitu nejméně 70-80 sedaček, přičemž i průkopnický CRJ-100/200 zde má své „příbuzné“ v podobě pozdějších modifikací CRJ-700/900/1000. Starší CRJ-100/200 jsou také někdy modifikovány pro přepravu zboží.