Historie a rozvoj palubních přístrojů – část 2

Třicátá léta minulého století a především pak prudký rozvoj technologií stimulovaný druhou světovou válkou přivedly na paluby letadel řadu nových technologií založených především na elektronických systémech.

Radionavigační přístroje

Základní principy radiotechniky a radionavigace stanovili Volta, Faraday, Maxwell, Herz, Popov a Marconi. S rozvojem radiotechniky se také vyvíjí radiokomunikace – přenos lidské řeči. Dorozumívání mezi letadly a řídicími středisky znaky Morse je nahrazeno otevřenou řečí. Zatímco u Morseovy abecedy byl přenos signálu zajištěn jen na jediném kmitočtu bez modulace, využívá se u radiokomunikace široké pásmo několik kH, které umožňuje modulaci lidské řeči. Na tuto změnu reagují výrobci letadel a vybavují pilotní kabiny spojovací technikou, jež tento přenos umožňuje (přijímače, vysílače, dekodéry, mikrofony, sluchátka, reproduktory a spínací skříňky). Dodnes se ve spojení letadlo–země nebo letadlo–letadlo tento způsob komunikace uplatňuje. V roce 1928 (pět let od založení ČSA) se poprvé zavádí do provozu nesměrový radiomaják NDB, jehož protějškem na palubě letadel je nový palubní přístroj ADF. Souběžně na východ od našich hranic se vybavují letadla ruské výroby automatickými radiokompasy ARK. Obdobou pozemního zařízení NDB je automatický radiopelengátor ARP. Spojení NDB x ADF, resp. ARP x ARK umožňuje na tu dobu poměrně slušné vedení letadla na trati. Palubní přístroj ADF (ARK) je vybaven mimo jiné ručičkou, která vždy směřuje k pozemnímu radiomajáku. Kombinací dvou signálů může jeden palubní přístroj poskytovat dvě nezávislé informace od dvou pozemních zařízení, čehož se po dlouhá desetiletí hojně využívalo, zejména pak při přiblížení letadla na přistání. Dodnes jsou všechna letadla těmito přístroji vybavena. Dodnes se také využívají informace z ADF pro přiblížení letadel na přistání, i když jsou dokonalejší druhy přiblížení.