Napříč Afrikou s rotorem nad hlavou

Díl 2: Tajemná Namibie

Namibie je krásná rozlehlá země s nejmenší hustotou obyvatelstva v Africe. Na to přijdete ihned, jak nad touto zemí kousek proletíte. Nedozírné rozlohy bez známek civilizace.

První díl mozaiky z cest po africkém kontinentu s našimi vírníky Gyromotion jsme uzavřeli naším historicky prvním přejezdem hranice z JAR do Namibie, které vykonala létající auta. Ničím jiným prostě naše Gyromotiony vlastně nejsou. Sice jsme za toto prvenství zaplatili téměř 24 hodinami našeho času, ale jak už jsem naznačil a jak uvidíme i dále, čas je v Africe věc velmi relativní. Dál už ale rozhodně zase chceme cestovat především vzduchem, už proto, že Namibie je velmi rozlehlá, nádherná země a my samozřejmě dobře víme, že velké vzdálenosti se nejlépe překonávají vzduchem.

Nebude to ale až zase tak jednoduché. Než poprvé odstartujete, potřebujete povolení na celou trasu. V AIPu jsem se to sice nikde nedočetl, ale jak jsem rychle zjistil, podat letový plán bez tohoto povolení nejde. Naštěstí jeho získání není v principu nijak složité. Jenže… My jsme jeho získání ale řešili až na celnici, protože jak už bylo řečeno, přijeli jsme totiž jako auta … A tak nás na celnici  bez signálu a  bez WiFi museli opět zachránili borci z ABS Jet. Díky nejen za to.

Na Luderitz a dál

Po trochu komplikovaném setkání všech tří strojů (ale to by bylo na samostatné vyprávění večer u vína), vyrážíme k druhé největší namibijské atrakci. Tou je podle všech průvodců Fish River Canyon. Jedná se o největší kaňon v Africe. Co s kaňonem v létajícím stroji? No jedině prolétnout. My jej prolétneme celý a je to nezapomenutelný zážitek.

Když pak opustíte hory, čeká vás vyprahlá poušť, kam až oko dohlédne. Kromě stád přímorožců a pštrosů nevidíte ze vzduchu živáčka. Naším cílem je dvě hodiny letu vzdálené pobřežní město Luderitz na jehož letišti po pohodovém letu přistáváme. Zase jednou využíváme našich Gyromotionů jak se má a z letiště jedeme deset kilometrů do města. Jdeme se vyspat a také natankovat benzin, abychom další dopoledne prolezli zdejší historický skanzen Kolmanskop. Jde o město, které bylo postavené na diamantech. A to doslova. Honosné domy uprostřed jinak nehostinné pouště Namib působily na počátku 20. století jako fata morgana. A vlastně tak vypadají i dnes. Jen už nejsou honosné, ale zchátralé, plné písku a prachu. Jsou připomínkou diamantových časů a také ukázkou toho, jak rychle si poušť (ale vlastně příroda jako taková) dokáže vzít své území zpět.

Další den nás čeká cesta k známým červeným dunám v Deadvlei. Tady jsem si chtěl zalétat s paramotorem. Ten si totiž vezu celou cestu s sebou na zadním sedadle. Musím se přiznat, že dříve jsem to dělal tak, že nejprve jsem letěl a až pak následně řešil dodatečně povolení nebo následky. Proto mám v hlavě skvělé vzpomínky podpořené úžasnými fotkami v archivu (Velká čínská zeď, Nipon báze na Tanegashima, Monument Valley,…). Ale asi jsem už vyměkl, nebo co, protože tentokráte jsem to udělal naopak a zkoušel na oficiálních místech parku získat povolení. No a co myslíte, jak to dopadlo? Ale musím říct, že už pro ten večer v kempu a hlavně pro úžasný ranní rozbřesk stojí za to tady být.

Text: Pavel Březina

Foto: P. Březina, M. Pavlík, J. Jindra

Celý článek si můžete přečíst na stránkách 82-88 ve Flying Revue č. 2/2023. Na stáncích je časopis ke koupi od 23. února 2023. Pokud se stanete členy Klubu Flying Revue, rádi vám časopis doručíme až domů, navíc za zvýhodněnou cenu. Členem Klubu se stává automaticky každý předplatitel, více zde.