Přelety velkých letišť a měst – 3. díl: Austrálie

Flying Revue 4/2019                     V předchozích dílech jsme se věnovali přeletům velkých měst a letišť v USA a Evropě. Dnes se v předposledním dílu této série budeme věnovat Austrálii, kde, jak uvidíme, se přístup k přeletům velkých dopravních letišť i měst podobá spíše Evropě než Spojeným státům americkým. 

Doletět do Austrálie s Dynamicem jsem viděl pro možnost obletu celé Austrálie jako hodně zdlouhavé a komplikované řešení. Našel jsem si proto přes internet Cessnu C-182 na letišti Camden, jižně od Sydney. V přípravách jsem pokračoval procesy spojenými s uznáním mého EASA PPL australským leteckým úřadem.

To trvalo celkem asi dva měsíce, během kterých jsem do Canberry skenoval i posílal všechny možné dokumenty. Po příjezdu do Camdenu pak ještě asi 2 hodiny prověřoval mé praktické schopnosti inspektor. Když celý proces skončil, mohl jsem v Austrálii oficiálně létat na letadle s australskou imatrikulací. Černou Cessnu C182 jsem si druhý den po přezkoušení připravil, naložil a pak jsem vyrazil.

Austrálii jsem oblétal ve směru hodinových ručiček, což mělo dva důvody – jednak držák na kamery pro letadla Cessna mám vyrobený pro pravou vzpěru a jednak jsem chtěl přeletět Sydney až poté, co si zvyknu v Austrálii létat a komunikovat. Z Camdenu jsem tedy nejdříve doletěl přes nevelké hlavní město Austrálie, Canberru, k Melbourne, které má dvě letiště – původní mezinárodní letiště Essendon používané až do roku 1970 a současné mezinárodní letiště Tullamarine. Svůj let jsem plánoval na Essendon, což je letiště pro GA, které se dodnes pyšní tím, že zde v roce 1964 přistálo letadlo se skupinou The Beatles.

Let na letiště Esendon jsem připravil tak, abych viděl a mohl fotografovat co největší část středu města Melbourne. Kvůli organizaci VFR provozu je podél pobřeží Port Philip Bay definována VFR cesta, po které se na sever létá ve výšce 2500 stop, na jih ve výšce 1500 stop a letadla musí mít během této části letu zapnutá navigační a přistávací světla.

Po informování řídícího z přibližovací služby letiště Tullamarine o mém přání letět po VFR cestě podél pobřeží jsem obdržel instrukci přejít na CTAF (společnou frekvenci, na které se hlásí veškerý provoz) a nahlašovat přelet hlavních navigačních bodů vyznačených na mapě. Střed města s jeho mrakodrapy jsem tedy od pobřeží viděl skvěle, ale musel jsem se stále držet nad mořem. Jakmile jsem se dopracoval k bodu Altona South, což je poslední bod nad mořem, přešel jsem na frekvenci věže letiště Essendon a tady spořádaně přistál.

Druhý den jsem pokračoval dál do Adelaide. Jako cílové letiště jsem naplánoval zdejší sportovní letiště Parafield, které má sice benzín a dvě dráhy, ale nevýhodu v tom, že leží nedaleko a severně od mezinárodního letiště Adelaide. Já jsem bohužel přilétal z jihu. Přelet mezinárodního letiště Adelaide mi řídící APP nepovolil a nechal mě kvůli odlétajícímu provozu nějakou chvíli kroužit nad pobřežím u hranice jeho CTR.

Ve chvíli, kdy neměl provoz na odletu z dráhy 30, ale jen nějaký stroj na příletu, mi dal instrukci sklesat na 500 stop, držet se asi jednu míli západně od pobřeží a vykřižovat osu dráhy 30 asi 3 míle od pobřeží nad mořem. Zároveň mi dal instrukci letět maximální rychlostí. Evidentně chtěl, abych z jeho prostoru co nejdříve zmizel. Cítil jsem ten tlak, byl jsem hodně nízko, dal jsem plný plyn, a tak jsem ani nestíhal fotit. Posléze mně řídící dal instrukci letět hodně na východ a teprve pak zpět na sever k letišti Parafield. Tím mě bohužel odklonil od Adelaide a jeho střed zůstával nalevo v dáli. Mou prosbu přeletět město Adelaide řídící odmítl. Přistání na letišti Parafield byla pak už celkem rutinní záležitost. 

V příštím čísle Flying Revue náš malý seriál zakončíme a podíváme se na to, jak je to s přelety velkých měst a dopravních letišť v dalších vybraných zemích, konkrétně v Kanadě, na Novém Zélandu a v některých státech severní Afriky. 

Text a foto: Jiří Pruša