S Kubánci i Habešany vzhůru na přeškolení na MiG-23

29.3.2019

Vzpomínky letců 20.      Stíhací pilot Vítězslav Nohel vzpomíná na - často úsměvné - přeškolování na MiG-23 ve Frunze. 

Zoom gallery

Psal se počátek roku 1978 a bylo rozhodnuto o přeškolení přepadového stíhacího letectva na letoun „třetí generace“ – letoun MiG-23 s měnitelnou geometrií křídla. Podobné vojenské věci v té době podléhaly přísnému utajení, takže se o tom nikde neobjevily žádné veřejné informace. Velení letectva a protivzdušné obrany státu (PVOS) vyslalo na přeškolení do tehdejšího SSSR s ohledem na funkční zařazení a požadované maximální praktické zkušenosti v létání i obsluze 2 piloty a 4 odborníky inženýrsko-letecké služby (ILS). Koncem února 1978 proto odletěli do přeškolovacího střediska Lugovaja v Kirgizské republice Ing. Vítězslav Nohel, František Skalický, Ing. Ladislav Zasadil, Karel Fousek, Jan Kulíšek a Miloš Parma spolu se čtyřmi učiteli létání z VVLŠ Košice. 

Zemětřesení na uvítanou

Dostali jsme letenky a letounem ČSA jsme letěli přes Moskvu do hlavního města Kirgizie – dříve Frunze, nyní Bischkek. Tam už nás očekávali a odvezli k ubytování na vojenské letiště pro přeškolování na nové vrtulníky. Časový posun je tam 3 hodiny, takže jsme posunuli hodinky o 3 hodiny vpřed, zjistili tak, že mnoho nechybí do půlnoci a odebrali jsme se rychle na kutě. Asi dvě hodiny po půlnoci nás probudilo silné drnčení všeho v místnosti, trochu s námi popojely postele, a když jsme rozsvítili, viděli jsme, jak se lustr silně houpá. Samozřejmě jsme trochu zírali na tyto úkazy, ale nakonec jsme s žertovným konstatováním, že se nějak pohnula zeměkoule, opět zalehli a pokračovali v přerušeném spánku. Ráno jsme se dozvěděli, že jsme právě zažili zemětřesení o síle 4,5 stupně Richterovy stupnice. Jeho epicentrum však bylo někde u Alma-Aty, kde mělo sílu asi 8 stupňů a zahynulo tam přes 2000 lidí. Bylo to strašné a všude panoval velký smutek. 

Dopoledne jsme měli trochu volna, a tak jsme si šli prohlédnout město. Všude potkáš kamarády, a tak jsme se k našemu velkému překvapení potkali na hlavní třídě se čtyřmi kolegy, kteří se přeškolovali na vrtulníky Mi-24. Po obědě jsme potom nasedli do letounu „Pčolka“ (Antonov An-14) a letěli na Lugovoj.

Pilot, vědom si toho, že veze kolegy, nám hned nabídl pilotování, a tak jsme si každý ulétli půl cesty vlastnoručně od startu až do přistání, samozřejmě ovšem z druhého pilotního sedadla. Na dotaz, jakým kurzem poletíme, pilot lakonicky řekl: „Na západ podle železnice, ono tam v té stepi nic jiného není!“

Písečná bouře? V žádném případě nevětrat!

Přeškolovací základna nás uvítala docela příjemným počasím, ač se blížil teprve konec února. Je to však oblast, kde téměř neprší a teploty dokáží být v zimě -40° a v létě +40°C. Po přistání nás přivítali představitelé letiště a odvezli nás k ubytování na svobodárnu panelákového typu. Budova byla skromně, ale celkem slušně vybavena. Dostali jsme dvoulůžkové pokoje hned v přízemí, a protože v nich byl typický pach nevětraných místností, chtěli jsme otevřít okna. Ale otevřít šlo jen malé horní větrací okénko a jinak celé okno bylo neprodyšně olepeno širokou těsnicí páskou.

Jak jsme byli poučeni a sami jsme to potom několikrát zažili, bylo to kvůli písečným bouřím. To se objeví velký černý mrak, za chvíli se přižene příšerná vichřice, která dovede převrátit i letadlo, a ta žene písek tak jemný, že dokáže proniknout sebemenší netěsností či skulinou. To jsme poznali na vlastní kůži, když jsme při první bouři rychle nezalepili i to malé větrací okénko. Písek nám skřípal mezi zuby a byl i všude ve skříních, takže jsme si trochu zauklízeli. Bylo to varování pro bouře příští, abychom věděli, jak se v takovém případě zachovat. Měl jsem tehdy největší obavy o svůj fotoaparát, protože takový píseček dokáže spolehlivě podřít objektiv.

Pomník MiGu-21 před vjezdem na letištěZoom gallery
Pomník MiGu-21 před vjezdem na letiště

Vybalili jsme si věci, a protože zbylo trochu času, šli jsme na průzkum základny, našeho působiště na dobu plánovaných tří měsíců. Letiště svými rozměry odpovídalo rychlým létajícím aparátům všeho druhu a také budovy byly volně rozloženy, protože v takové stepi je místa dostatek.

Před hlavní vstupní branou základny jsme objevili letoun MiG-21 připevněný na pilíři a přes něj byl krásný pohled na blízké pohoří Pamír s věčným ledem a sněhem. Uznáte ovšem, že ještě krásnější je pohled na Pamír z kabiny MiGu-23 z výšky na hranici stratosféry. Byli jsme však varováni abychom k Pamíru moc nelétali, že prý Číňané jsou na to dost citliví a mohlo by to narušit vzájemné vztahy.

Druhý den nám ukázali školicí středisko, představili nám lektory a výuka mohla začít. Prostorné učebny byly podle odborností dobře vybaveny názornými pomůckami, řezy agregátů atd. Hned v prvních hodinách jsme požádali lektory, aby přednášeli pomalu, my si to přeložíme a psát si to budeme v češtině, aby to bylo potom pro naše piloty jednodušší. U nás doma bylo o letounech řady MiG všechno v češtině.

Hluboce jsme se zmýlili. Vysoce odborné termíny materiální části letounu jsme hned tak nedokázali přeložit, tak dobří jsme v ruštině zase nebyli. Netrvalo proto ani čtvrt hodiny a my sami jsme tento způsob psaní zavrhli. Psali jsme proto v ruštině a nám neznámý technický termín jsme si potom nechali ukázat na letounu a bylo po problému. Ještě dodnes si pamatuji, jak se řekne třeba pianový závěs. Rusky jsou to tři dlouhá, zcela nepochopitelná slova, a když nám přednášející ukázal tento způsob uchycení přímo na letounu, padali jsme s kolegou do vrtáku.

Pamír (pohled ve směru od letiště)Zoom gallery
Pamír (pohled ve směru od letiště)

Celkově byla výuka velmi intenzivní, učilo se 8 hodin a potom jsme si probranou látku ještě rozebírali na svobodárně. Času na to bylo dost, protože kromě procházky po základně nebo volně do stepi nebylo kam jít. Největší větší město bylo vzdáleno 40 kilometrů. Tam nás také párkrát odvezli, samozřejmě s doprovodem, a hlavně s tlumočníkem. V Kirgizské republice totiž s ruštinou moc nepochodíte. Je tam patrný i vliv tureckého půlměsíce, který je na budovách i třeba na hřbitovech a místní „tatarštině“ nelze rozumět.

Ohledně toho hřbitova nám tlumočník potom vyprávěl třeba o způsobu a pověře při pohřbívání mrtvých. Nebožtíka, zabaleného v pevné bílé látce, přinesou ke hrobu a po krátkém obřadu jej téměř hodí dolů. Nastane úprk všech zúčastněných ven ze hřbitova, protože kdo zůstane poslední, bude prý nebožtíka do roka následovat. Druhý den ráno přijdou pozůstalí opět ke hrobu a teprve když si ověří, že nadpřirozené síly mrtvého neodnesly, nebožtíka zahrabou.

Samozřejmě vliv půlměsíce ovlivňuje i oblečení. Při prohlídce města bylo ihned patrné, že rozhodně nejsme místní, a tak jsme byli často tázavě a s nedůvěrou sledováni. To se projevilo hlavně tehdy, když jsme fotografovali věci, které ukazovaly jistý nepořádek, nebo styl nevhodný pro cizince. Tak třeba jsme navštívili místní tržiště, kde jsme viděli staříka, prodávajícího rozinky. Měl jich před sebou na rozložených novinách přímo pyramidu. Chtěli jsme si trochu koupit, ale když jsme přišli k té hromadě a viděli, jak s ní přímo pohybují bílí červi, obletováni hejnem vos, hodili jsme zpátečku. Když jsme to ale začali fotit, bylo zle! Hrozili nám, zřejmě nadávali a ukazovali, že máme koukat odejít.

Stejně jsem pochodil při focení řezníka. Na dřevěném rámu měl pověšenu půlku menšího prasete, pod ním stolek, na který kapala krev, a byly na něm položeny krátké hůlečky. Kupující musel hůlečkou ukázat, kterou část masa mu má řezník odříznout. Nesměl prstem, ač na praseti seděly stovky velkých much. Jen cvaknul aparát a už nám chtěli málem vytáhnout film z foťáku a měli jsme s Frantou co dělat, abychom utekli. Co tam ovšem bylo vynikající ražniči z mladého beránka. Pokud si k tomu ale někdo dal místní pivo, měl určité střevní obtíže, svědčící o jeho kvalitě. 

pplk. let. v.v. ing. Vítězslav NOHEL

Létá od r. 1955. Přepadový stíhací pilot, inspektor techniky pilotáže velitelství PVOS, zkušební pilot Výzkumného ústavu 030 Kbely. Od r. 2000 instruktor v letecké škole Letňany.

Létal celkem přes 25 typů letadel, zejména: Z-126, C-11, MiG-15, všechny verze MiG-21 (F, PF, PFM, MF), MiG-23 MF a ML, L-29, 39, 59, L-410, Z-142, Cesna 150, 172, 8 typů UL, také jako druhý pilot Mi-17 a Mi-2.

Tak plynul den za dnem a my i technici jsme poctivě šprtali, abychom dostáli dobré pověsti československého letectva, kterou – jak jsme zjistili – tam naše letectvo mělo. Hned začátkem března přišlo rychle jaro. Oteplilo se a jednoho dne dokonce přišel tam neobvyklý déšť. Ve stepi se zazelenala tráva a vyrostly malé, ale krásné, růžově žluté stepní tulipány. Bylo jich tolik, jako když u nás rozkvetou pampelišky.

Lehat do trávy nedoporučeno: zmije

Chodili jsme je do stepi obdivovat a zahrádkář Franta pojal nápad cibulku tulipánu vyrýt a doma zasadit. Vyzbrojeni polní lopatkou jsme začali obrývat tulipán. Když už jsme měli vykopán skoro okop pro klečícího střelce a cibulka tulipánu nikde, tak jsme to znechuceně vzdali. Fandovi potom vysvětlili, že cibulka je kvůli vláze v hloubce tak 80 centimetrů i více, a navíc že tento tulipán roste jen zde a je tudíž nepřesaditelný. K tomu jsme byli ještě varováni, abychom si nelehali do trávy, protože ve stepi jsou sice malé, ale hodně jedovaté zmije, jejichž uštknutí je zpravidla smrtelné, pokud není protijed vpíchnut hned. No a jak vše rychle vyrostlo a zazelenalo se, tak to skoro stejně rychle zaniklo pálivým sluncem a suchem. Byl březen a my jsme chodili v košilích s krátkým rukávem a volné chvilky po příchodu z učeben jsme využívali k opalování. Však také po příletu domů jsme byli obdivně dotazováni, kde jsme byli na dovolené, že jsme již na jaře tak krásně opálení.

Kubánci a muslimové: tak trochu jiné představy o studiu

Studium materiální části letounu bylo plánováno na jeden měsíc a bylo zakončeno orientačním prověřením našich znalostí, abychom mohli začít létat. Za ten měsíc se vykrystalizovala řada nových událostí. Na této základně se spolu s námi přeškolovalo dalších dvanáct národností jak na MiGy tak na Súčka různých modifikací.

Zahraniční piloti. Skupin z Afriky bylo několik. Ten, který již podle barvy neníZoom gallery
Zahraniční piloti. Skupin z Afriky bylo několik. Ten, který již podle barvy není

Někteří vůbec neuměli rusky, pročež se třeba nejprve tři roky učili ruštinu a teprve potom se mohli přeškolovat na nová letadla. Z několika arabských emirátů tam byli muslimové, a právě v březnu měli ramadán.

Nastaly potíže: Nechodili do školy, modlili se, a dokonce na chodbě zabili beránka a potom si ho tam někde pekli. Na svobodárně binec a všude plno smradu, zřejmě z krve beránka. Školské oddělení s nimi nic nezmohlo, tyto bohaté státy si všechno zaplatily.

Také tam bylo dost lidí černé pleti. Každé ráno se vždy před svobodárnou seřadili do pochodového tvaru a na učebny pochodovali za zpěvu hezkých písní. Nejkomplikovanější však bylo množství Kubánců. Učit se nebo něco dělat pro ně nebylo. Za zvuku jejich hudby z magneťáku by stále jen tančili a nic nedělali. Protože měli hodně peněz, tak mnohými dárky si získávali místně zaměstnaná ruská děvčata. K vrcholným číslem Kubánců patřilo zapalování si cigarety rublovými bankovkami různé hodnoty v místní kavárně, kde byli stálými hosty. Kantoři s nimi měli velké potíže, protože neprospívali a jejich přeškolení se protahovalo.

Skopová dieta

Postupem času jsme začali být nespokojeni s jednotvárnou stravou. Ve stepi se nic jiného než ovce, koně a velbloudi nechovalo, takže skopové bylo nazýváno pokaždé jinak, ale vzhledově a chuťově bylo stále stejné. A jestliže není skopové řádně odblaněno, tak tu pachuť nepřerazí ani převelké množství česneku. Začali jsme skopové odmítat, a pokud to šlo, jídla si vybírat. Na snídani třeba velmi dobrý jogurt a chléb s máslem, na oběd vše kromě skopového, což bylo jen výjimkou, a večeře se nějak odbyla. A tak to bylo stále až do konce pobytu, takže nechtěnou dietou zhubly ty statnější postavy až o 9 kg a my, subtilnější, tak v průměru o 3 kg. Po příletu domů jsme byli všemi obdivovaní štíhlí a opálení hezcí kluci.

A když už píšu o jídle, tak se musím zmínit o kuriozitě cestou domů. Ráno při odletu z Frunze jsme si již dělali chutě, jak v Moskvě přesedneme do Il-62 našich ČSA a dostaneme naše dobré jídlo a k tomu plzeňské pivo. Ale v Moskvě zapracoval zákon namazaného krajíce (já tomu říkám zákon maximálního svinstva). Z amplionu se totiž ozvalo upozornění, že letoun ČSA má závadu na motoru a místo něj bude nasazen s malým, v reálu ovšem větším, zpožděním letoun Aeroflotu. A bylo po představovaných si ideálech! Na palubě se podával zpola uvařený, zpola upečený kousek kuřete, které snad běželo olympiádu – a pivo žádné. I když jsme skoro celý den nejedli, tuto stravu jsme odmítli a těšili se domů. Jaké bylo překvapení manželky, když jsem po příchodu domů před půlnocí spořádal plný talíř šunkofleků, ač je v mém jídelníčku zrovna nemusím.

Vítězslav NohelZoom gallery
Vítězslav Nohel

Kotelník holičem a zuby si nechte spravit až doma

Dalším problémem se během našeho pobytu stalo stříhání vlasů. Byla nám nabídnuta dvě řešení. Čekat na volnou chvíli a odjet do vesnického sídliště nebo do zmiňovaného 40 km vzdáleného města. Abychom to zjednodušili, zeptali jsme se, zda není holič přímo na základně. Byl, ale dělal ho kotelník ve značně umouněné místnosti hned vedle kotelny.

Nahlédli jsme dovnitř, a když jsme viděli dřevěnou židli a přes ni nevábnou, dříve bílou plachetku a kotelníka, tak jsme rychle zmizeli. Nedivte se, podmínky ve zdejší stepi jsou opravdu tvrdé. Koupili jsme tedy v místním obchodě nůžky a vyhlásili konkurz na dvorního lazebníka. Navzájem jsme jeden druhého ostříhali a licenci dostal Láďa a já.

A tak nebyl náš půvabný vzhled ohrožen po celou dobu pobytu. Další komplikací byly moje zuby. Vypadla mi plomba a na požádání jsem byl zaveden k zubaři, tedy přesněji k zubařce. Ordinace byla pologotická kruhová místnost, uprostřed ní třínožka na sezení a vedle šlapací zubní vrtačka. Půvabná zubařka středního věku prohlédla můj zub a s omluvou za své vybavení mi navrhla, že mne nebude týrat šlapací vrtačkou, zalepí zub pouze vložkou a nechť si jej raději nechám spravit doma.

Měsíc uběhl a skončila výuka materiální části letadla, zakončená zkouškou znalostí, aby mohla začít praxe. Měli jsme sice vše naučeno, ale zkouška nebyla pro nás jednoduchá v tom, že některé odborné termíny nám byly jasné v češtině, ale v ruštině jsme se je museli našprtat nazpaměť jako básničku. Opustili jsme tedy školské oddělení, rozloučili se láhví vodky a přešli k letce. Tam nám byli představeni naši instruktoři. Fanda měl Ukrajince z Kyjeva, já Bělorusa. Měli jsme také našeho soukromého náčelníka štábu, zkrátka logistika.

Náš vizážista L. Zasadil a já, jako oběť stříháníZoom gallery
Náš vizážista L. Zasadil a já, jako oběť stříhání

Pětkrát rychlejší než osnovy

Nastalo studium letištního řádu, prostoru, ve kterém budeme létat, a hlavně jsme dostali letové osnovy, ve kterých bylo popsáno, co a jak se musí létat. Na každý let jsme museli vypracovat jeho grafický náčrt. Instruktoři nám přinesli materiály a my se vrhli do práce.

Odpoledne přišli naši práci zkontrolovat instruktoři a nestačili se divit naší kvalitě. Měli jsme vypracovány náčrty všech letových cvičení až do konce kurzu. Nesměle nám vysvětlili, že na tuto práci byl vyčleněn celý týden. A protože program je prakticky téměř neměnný, vyvstala otázka, co s volným časem?

Probrali jsme proto tak trochu soukromý a letecký životopis a byly dny, kdy instruktoři přišli hned ráno k nám na svobodárnu na pokec a skleničku vodky a hrály se šachy. Zejména zmiňovaný náčelník štábu byl velmi nadšený šachista a hrál by stále, ale na Fandu neměl. Fanda hrál totiž doma soutěžně, a tak porážel všechny. 

Pilot, ten tvrdý chleba má

Ruští vojenští piloti to neměli jednoduché. Na tak velkou zemi nebylo jednoduché zabezpečit obranu vzdušného prostoru, a ještě těžší bylo obsadit jednotlivá letiště lidmi. A tak musela nastoupit síla rozkazu, s čímž se na vojně musí bohužel počítat. Kdo si chtěl alespoň trochu vybrat místo, kde by rád sloužil, tak musel nejméně pět let létat třeba za polárním kruhem, nebo stejnou dobu v nehostinných krajích dálného východu, stepích jihu a tak podobně.

Tak i náš instruktor z Kyjeva dostal rozkaz nastoupit do tohoto školicího střediska. Naložili mu všechno do nákladního vagonu a jel. Nejhůře to nesla jeho manželka, protože byla učitelka a co ve stepi, kde se rusky ani nedomluvíte. Kromě toho žádná kultura, není kam jít do kina nebo divadla. Občas jsme byli pozváni do rodin našich instruktorů. Jejich ženy vždy připravily bohatou hostinu, my jsme zase přinesli nějaké pití. Bůh ví, kde sehnaly všechny ty dobroty v této pusté krajině. Hlavně učitelka při našem pozdějším odletu téměř plakala, protože s námi se mohla bavit o kultuře, o krásách naší i jejich země, zkrátka o všem možném, co ji zajímalo. Musím podotknout, že kromě nás podle názoru instruktorů drželi kulturní laťku ještě Němci a Maďaři, ale ti prý uměli o hodně méně rusky.

Fanda a realizační tým. Opět naši in- struktoři, pouze tentokrát fotím já. Zleva Zasadil, Skalický a druhý zprava FousekZoom gallery
Fanda a realizační tým. Opět naši in- struktoři, pouze tentokrát fotím já. Zleva Zasadil, Skalický a druhý zprava Fousek

Ale zpět k práci. Nastal čas prvních letů. K tomu bylo třeba absolvovat zdravotní prohlídku v nemocnici ve Frunze. Že jsme měli platnou prohlídku z našeho Ústavu leteckého zdravotnictví (ÚLZ) jim nestačilo. A tak jsme ráno nastoupili do kurýrního letounu a letěli. Samozřejmě jsme si opět oba zapilotovali. Nemocnice byla starobylá budova se skromným zařízením ordinací, které odpovídalo vzdálenosti od Evropy. Doktoři a sestry měli upjaté bílé oblečení, na hlavách čepice a vůkol panoval silný pach desinfekce. K odběru krve neexistovaly jednorázové injekční stříkačky, a hlavně ani jehly. Doslova jsme proběhli pár specialistů a dostali razítko „Schopen“. Závěrečný dojem – zlatý náš ÚLZ.

Ještě před zahájením létání jsme museli absolvovat nácvik katapultáže. Z odučené teorie jsme znali parametry sedačky i způsob vystřelení, ale tak zvaný „suchý nácvik“ v kabině letounu nestačil. K našemu překvapení zde měli k nácviku katapultáže náš trenažer z letounu L-39 Albatros. Na vysvětlenou: Byla to malá část kokpitu s kabinou a z ní šly dvě kolejnice, zakončené dorazem. Po upoutání do sedačky musel pilot v rychlém sledu udělat úkony pro vystřelení a pyropatrona jej povystřelila asi 3 metry a potom zapracovalo brzdění. Tento nácvik ale dělal jenom Fanda, protože když v mém zápisníku letů viděli, že jsem se už katapultoval z MiGu-15, tak prohlásili, že to stačí, to že je praktický důkaz, že to umím, a proto to dělat nebudu, neboť mají nedostatek pyropatron.

Nácvik katapultáže na trenažeru L-39 naší výrobyZoom gallery
Nácvik katapultáže na trenažeru L-39 naší výroby

Machři z Habeše

Dalším bodem programu byl simulátor MiGu-23, kde jsme museli bezchybně zvládnout důležité úkony před a po spuštění motoru, kontrolu agregátů a krátký let podle radiosystému blízké navigace (RSBN). Zároveň s námi se tohoto nácviku zúčastňovali dva piloti z Habeše. Proslýchalo se, že mají nalétáno 2000 hodin na americké stíhačce F-5 a svým chováním a stálým nošením slunečních brýlí naznačovali, že oni jsou machři. My dva jsme absolvovali vše bez problémů k úplné spokojenosti instruktorů a po nás nastoupili oni. Hned ten první to krátce po startu „zapíchl do země“ tak, že když už jsme my odlétali domů, tak simulátor ještě nebyl opraven. Asi jim chyběly zkušenosti z letounů řady MiG-21, které jsme měli my. 

To vše byla jen „předehra“ a nyní následovala trenáž v kabině letounu a příprava na první lety. Bylo třeba zvládnout, odborně řečeno, normální a nouzové postupy a k tomu všechny prvky ovládání kabiny, přístrojovým vybavením a signalizačními tably počínaje a ovládacími spínači konče. Ke kuriozitě došlo hned první letový den. Jak jsem již zmiňoval, na letišti se přeškolovalo dvanáct národností a bylo zdejším zvykem, že stát, jehož piloti ten den létali, měl před budovou výškového vybavení vyvěšenu svou vlajku. Velmi se nám omlouvali, že československou vlajku nemají, protože pro dva piloty s tak krátkým termínem přeškolení to nestihli zajistit.

Druhý díl vzpomínek Vítězslava Nohela na přeškolení na MiG-23 příště. 


» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví   

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota. 

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví

-fr-

Zoom gallery

uibojipol_-_kopie.jpg

Zoom gallery Zoom gallery

Flying Revue > Série & speciály > Vzpomínky letců > S Kubánci i Habešany vzhůru na přeškolení na MiG-23
.

Kurz VFR zahraniční lety


Všechny kurzy a exkurze FR zde. 

Novinka: L-410

Novinka: Hloubkaři


Pod palbou hloubkařů - novinka v e-shopu.

Soutěž:



Triko CFRNA/CIDNA:


  Koupí trička podpoříte Vzpomínkový let. 

Časopis FR 5/2019

Staňte se pilotem:

Kalendárium:

Dne 21.10.1923 se stalo...
21.10.1923
Vzlétl první letoun slavného ruského konstruktéra Andreje Nikolajeviče Tupoleva. Projekt stroje s typovým označením ANT-1 vznikl ve své původní podobě již roku 1911, dokončen byl však ve své modernizované podobě až o 12 let později.
zavřít

Aplikace VFR Comm.:


             Kapitola zdarma - vyzkoušejte »

Trcaker Trexee


    » Další rozměr létání i pomoc v nouzi

Učebnice pilota 2019:

e-Shop FR:

Živě z dráhy 06/24:

Předplatné:

..
12345