Drama v oblacích

30.11.2018

Vzpomínky letců 3.   Dnes potřetí se ponořme do vzpomínek vojenských pilotů československé armády. Plk. Vladimír Holeček vzpomíná na událost, při níž se musel s kolegou Stanislavem Babicou (tehdy mjr.) katapultovat z MiG-15UTI.

Zoom gallery

Stalo se 3. května 1963. Všechno bylo připraveno na letový den, na stojánce vyrovnané letouny MiG-15 i několik „devatenáctek“. Pokud znáte rčení, že na vojně se stále na něco čeká, u letectva to platí dvojnásob. Podle roční doby byste soudili na krásný májový den, ale ve skutečnosti bylo počasí připomínající podzim. Mraky nízko nad zemí, malá dohlednost, momentálně – jak se říká – i vrabci chodili pěšky.

Meteorkáři však dávali určitou naději, takže piloti byli na učebnách a my na štábu jsme byli připraveni spustit létání hned, jak se počasí zlepší. V každém případě se ovšem bude létat za „ztížených povětrnostních podmínek“ (ZPP), to znamená v mracích a nad mraky s přiblížením podle přístrojů dle tehdy používaného systému OSP (podle ruského „obezpečenije slepoj posadki“).

Vzpomínky letců
”Flying

Seriál Vzpomínky letců představuje unikátní zápisky vzpomínek 18 stíhacích pilotů československého letectva.

Vychází na webu Flying Revue ve spolupráci s Českým svazem letectví vždy v pátek jako skvělé čtení na víkend.

Všechny dosud publikované díly najdete zde.

Před zahájením létání, zvláště pak když se má létat za ZPP, je nutno provést tzv. „zálet počasí“, kdy sám řídící létání, nebo zkušená posádka provedou na letounu dvojího řízení oblet letištního prostoru ke zjištění skutečného stavu počasí, ověření spojení se zaměřovačem, funkce radiolokátoru a přívodních radiostanic atd. Létání měl dnes řídit Standa Babica, jako druhý člen osádky jsem byl určen já, tehdy letovod pluku.

Asi po dvou hodinách přichází kýžená zpráva, že se počasí zlepšuje a je proto naděje na zahájení letového dne. Tak hurá – haubnu (radiokuklu), dýchač, mapu, volací znaky a ujíždíme na stojánku letounů, kde už to také oživlo; začínají se tam hemžit technici, padáčkáři a ostatní personál.

Na zálet počasí je připraven dvousedadlový letoun MiG-15UTI, u křídla stojí technik s hlášením o připravenosti letounu. Obcházíme letoun a provádíme jeho vnější předletovou prohlídku. Vše v pořádku, lezeme do sedaček, ve kterých jsou již připraveny naše padáky. Upoutat, provést rutinní úkony a jsme připraveni ke spouštění motoru. Spouštění povoleno, Standa mačká knoflík spouštění u plynové páky, starter se rozebíhá, otáčky, motor spuštěn, provádíme motorovou zkoušku. Tlaky paliva a oleje, teplota výstupních plynů v pořádku, kontrola funkce izolačního ventilu, maximální otáčky, stažení plynu a kontrola funkce hydrauliky, tj. vzdušných brzd a přistávacích klapek.

Ale ouha – klapky se nevysunují.

Kontrola tlaku hydrauliky, opakujeme pokus, opět nic. Takže smůla, přesedáme do náhradní spárky, zatímco technik pluku „dává kapky“ nešťastnému technikovi letounu. Nemůže být nic horšího pro tyto chlapce, kteří se starají o zdraví strojů a tím i o životy pilotů, než když po poctivé přípravě k letu vysadí na letounu nějaký agregát, který předtímbezvadně fungoval. Nepochybujeme o tom, jinak by si nedovolili nám letoun předat. 

No, náhoda je …. víte co...

Svědomitě opakujeme celý předchozí rituál, tentokrát je vše v pořádku - až do okamžiku kontroly vzdušných brzd. Vidím dozorčího inženýra, jak se chytá za hlavu, ze které sundal brigadýrku a praštil s ní o zem. Technika se dnes nějak spikla, nebo co. Vylézáme teda zase z eroplánu a jdeme stranou na nějaký ten „hřebíček“ cigaretového dýmu.

» Seriál vychází díky spolupráci s Českým Svazem letectví

Začínám podléhat pověrčivosti. „Hele, Stando," říkám, „mně se to nějak nelíbí! Však to znáš, když se to sere, tak se to sere, tohle blbě dopadne.“ „Čo sa trepeš, keď si spravodlivý?“ povídá Standa, takto rodilý „Ostravak“, o kterém vím, že k používání slovenštiny se většinou uchyluje tehdy, když mu jde něco na nervy (teď jenom nevím, zda já, nebo mašina). Jenomže jsme přece materialisté, žádní tmáři, na předtuchy nevěříme, takže když přichází technik s hlášením, že závada je odstraněna, žádné řeči a pěkně šupky, šupky do mašiny, do třetice všeho dobrého.

Série a seriály
”fr_int”

Navštivte i ostatní seriály Flying Revue. Povídání s českými leteckými legendami, Pilotní tipy, Chytré létání a další.

Motorovka tentokrát proběhla bez závad, tak odstranit špalky od kol a jedeme na dráhu. Šéfem, nebo teda velitelem letounu je Standa, ale pilotovat mám tentokrát já ze zadního sedadla, mám totiž o pár dní přetaženou povolenou přestávku v létání, během tohoto letu mám prokázat, že jsem neztratil požadované návyky. Přitáhnout upínací pásy, kontrola přístrojů, sesouhlasovat kompas, zapnout vyhřívání Pitotky. „Sesouhlasil, Pito zapnul, povolte vzlet!“ odříkávám povinnou hlášku, jejímž účelem je přesvědčit řídícího, že jsem na nic nezapomněl a jsem připraven na let v mracích. „Povoluji!“ Mačkám stopky, plný plyn, startujeme.

Rychlost 450 km/h, ve 150 metrech zakýváním do stran kontroluji funkci umělého horizontu a jdeme do mraků. A teď už jen oči na „budících“, umělý horizont, rychloměr, výškoměr, umělý horizont, variometr, kompas, oči vžitým, automatickým postupem běhají po přístrojích. Ve výšce 2500 m točím zatáčku doleva na „dálnou“ přívodní radiostanici, pokračuji ve stoupání. Po přeletu dálné nasazuji kurz 100°, ve stoupání je okolo nás pořád bílé šero, mléko, mléko. Znovu točím na přívod, abychom nevyletěli z letištního prostoru. Mraky končí někde ve výšce okolo 10 000 m, vylétáváme do jasného slunce. No, nebudou to dnes mít moc lehké, hoši.

Hlásím řídícímu a začínám klesat zpátky do mraků. Přecházím opět na let podle přístrojů, zvyšuji rychlost klesání, abychom se v těch mracích moc dlouho netoulali a mohlo se začít s létáním podle plánovací tabulky. Po přeletu dálné ve výšce 5000 m nasazuji kurz na odlet, mačkám stopky, od řídícího dostávám čas odletu pro tuto výšku. Po jeho uplynutí točím na dálnou, vysunuji podvozek, klapky a začínám klesat stanovenými vertikálními rychlostmi. Ve 300 metrech jsme pod mraky, klesáme na 200 m, srovnávám do horizontu, před sebou vidím dráhu.

Žádám o povolení druhého přiblížení, jak zní můj letový plán. Povoleno, zasouvám klapky, podvozek, prolétáváme nad dráhou ve výšce 200 metrů a připravuji se na další odlet.

Po průletu nad dráhou začínám cítit nejprve mírný, potom však stále se zvyšující tlak na řídící páku, letoun začíná být „těžký na hlavu“. „Co blbneš, nehrab mi do toho!“ říkám poněkud rozhorleně do interkomu. „Veď nič nerobím!“ zní Standova odpověď. Tlak stále vzrůstá, držím už knipl oběma rukama a tahám. Připadá mi, jako kdyby nějaká neznámá síla manipulovala s páčkou podélného vyvažování.

Tlak náhle ustává, letoun se vzpíná prudce nahoru jako splašený kůň, mírným potlačením srovnávám rychlost stoupání. „Ty blbneš, co?“, ozve se náhle Standa normální češtinou. „Koukej frčet, ať se dneska něco udělá!“

Představujeme aplikaci VFR Communication
”fr_int”

» 23. 11. 2018: Úvodní článek
» 23. 11. 2018: Zkušební kapitola Poloha letounu
» 26. 11. 2018: Proč aplikace
» 27. 11. 2018: Videoprezentace aplikace
» 28. 11. 2018: Prezentace aplikace (power point)
» 29. 11. 2018: Jak s aplikací pracovat
» 30. 11. 2018: Zahájení prodeje

» Vše na jednom místě.

Co přináší aplikace VFR Communication: »» Osvojíte si letovou komunikaci v angličtině v klidu domova
»» Přitom budete moci komunikaci nacvičovat tak, jako byste byli v reálném provozu
»» Vaše lety mimo ČR nebudou limitovány obavou z komunikace v angličtině
»» Díky tomu budou bezpečnější
»» S nabytými dovednostmi se budete za letu cítit komfortně

Nic netuší! V krátkosti ho informuji, co se stalo. „Přebírám řízení!“, stručně zavelí a já potvrzuji, pouštím knipl. Převzít řízení je v dané situaci povinností velitele letounu. Standa hlásí situaci řídícímu a točí zatáčku na dálnou. V mracích se sice řeší zvláštní případy za letu dost těžko, ale v dané situaci se nedá nic jiného dělat, výška 200 – 300 metrů pod mraky by nám asi na záchranu padákem v případě potřeby nestačila.

Pro let na dálnou dostáváme výšku 3000 m, prověřujeme řízení a vyvážení letounu. Všechno se zdá být v pořádku. Najednou začíná letoun mírně klesat a houpat se podle podélné osy, podle polohy Standova těla usuzuji, že drží knipl oběma rukama. „Tahej!“, ozve se v interkomu. Chápu se řídicí páky a pomáhám Standovi tahat, klopivý moment ustává. „Měl si pravdu, čoveče, já myslel, že kecáš," zaznívá v interkomu. Mezitím přelétáváme dálnou a Standa hlásí situaci řídícímu. „332, já Merkur 2, kurz 270° 3 minuty, proveďte katapultáž!“, zní nekompromisní hlas kamaráda, jehož záměr je jasný. Chce nás navést nad vojenský výcvikový prostor, kde je v tuto chvíli ohrožení těch na zemi minimální. Standa potvrzuje.

Najednou se cítím až nenormálně klidným. Člověka znervozňují situace, ve kterých neví, co bude dál. A já vím, co bude. Katapultovali se jiní, ve většině případů to skončilo šťastně, proč by to zrovna teď mělo dopadnout špatně? Pár seskoků padákem mám, i když jenom cvičných.

Zkusit dokončit let po systému a pokusit se přistát? Nebylo by to nic příjemného, kdyby se před přistáním letoun sklopil na nos a pikoval do země. V hlavě mi kmitne událost, která se stala před necelými dvěma roky. Osádka spárky skončila úkol a šla na přistání. Po třetí zatáčce vysadil motor a přestalo fungovat výškové kormidlo. Následoval střemhlavý let, výbuch a konec dvou mladých životů. (Bylo zjištěno, že k vysazení motoru došlo následkem roztržení jeho turbíny, jediný takový známý případ!) Na katapultáž to už byla malá výška. Bylo to před Vánocemi a manželka jednoho z pilotů čekala zanedlouho dítě.

K dovršení všeho už nám pár minut svítí červená kontrolka, která signalizuje posledních 300 litrů paliva, což znamená tak 10-15 minut letu při úsporném režimu. Kdepak, „vypochodujeme“ a je to! Mám doma ženu a čtrnáctiměsíčního syna, Standa má dokonce kluky tři. To všechno mi blesklo hlavou během několika vteřin.

MiG-15UTI, č. 2615

MiG-15UTI 2615, výr. č. 142615, rok výroby 1954 (Aero Vodochody), v době havárie ve výzbroji 11. slp Žatec.

Při cvičném letu posádky mjr. Stanislav Babica (velitel letounu) a mjr. Vladimír Holeček 3. 5. 1963 došlo nad výcvikovým prostorem VVP Hradiště (Doupovské hory) k poruše řízení a následné katapultáži obou členů posádky. Letoun byl zničen. Kromě zničení letounu nedošlo při havárii k žádným dalším materiálním škodám ani obětem či zraněním na zemi. Ani jeden z pilotů nebyl vážněji zraněn.

Zdroj: forum.valka.cz, wikiwand.cz

Přepadá mě šibeniční humor. „Ty už to máš jednou za sebou, ale co já!" vyčítám Standovi, který se už opravdu jednou katapultoval z MiGu-15bis při nácviku na letecký den. Letoun tehdy spadl do rybníka a Standa na kozí chlívek u chalupy, kde na lavičce odpočívali nějaký dědeček s babičkou. Prý by se v nich krve nedořezal, jak se lekli. „Něboj sa nič, všetko bude dobré,“ přechází Standa opět na slovenštinu, což znamená, že se už smířil s osudem. „Horší je, že mám poslední cigáro, ty máš?" ptám se. „Jóóó !“ zní odpověď. Tři minuty po přeletu dálné začíná letoun opět náhle klesat. Vidím, jak Standa opět zápasí s kniplem. „Vyskoč!“ ozve se v interkomu. To patří mně. Je totiž zásadou, že ve spárce první opouští letoun pilot na zadním sedadle. Neváhám.

Dávám nohy na stupačky sedačky, hlavu opírám dozadu, aby mi náraz nestrhnul vaz, a pravou rukou přesunuji páku odhozu kabiny dopředu. Napínám svaly zavírám oči a … nemačkám spoušť! Všechno to proběhlo ve zlomku vteřiny. Něco mi podvědomě zabránilo v katapultáži. Otevírám oči. Kabina je trochu nadzdvižena, ale neodlétla, i když vzduch dovnitř crčí. Zkřížila se! „Jdi ven, nečekej!“ křičí Standa, který zápolí s řídící pákou. Zoufale se opírám do plexiskla kabiny, třískám do ní, sprostě nadávám, ale nic!

Říká se, že člověku ve smrtelných okamžicích proběhne v myšlenkách celý život. Nic takového se mi nestalo. Jen mi hlavou kmitla myšlenka, co dělají dole ti dva, manželka a malý synek, které už nikdy neuvidím. „Nejde mi odhodit kabina, Stando vyskoč sám!", řvu zoufale do interkomu. „Ani bohovi, počkej!“ zní zastřený hlas. Najednou žuchnutí a prudký úder rozvířeného vzduchu do tváře. Kabina odpadla. Během zlomku vteřiny zaujímám znova předepsanou pozici v sedačce a tisknu spoušť. Tvrdý úder do páteře, chřípí mi dráždí vůně střelného prachu a …. nevím nic. Teprve později jsem se dozvěděl, že Standa odhermetoval kabinu, čímž vypustil vzduch z těsnících hadic, které přestaly tlačit na vzpříčenou kabinu, a ta odlétla. A mě to nenapadlo!

Probudilo mne prudké trhnutí. Zvedám hlavu a vidím nad sebou bílou kopuli padáku, všude okolo stejně bílé mléko mraků. Ale co to? Zdá se mi, že padám nějak bokem, nikoliv nohama dolů. Pod nohama vidím jakýsi tmavý, vzdalující se předmět, v té chvíli si ani neuvědomuji, že je to moje sedačka. Řvu: „Stando, jsi z toho venku?“ Žádná odpověď. Pomalu se začínám orientovat, přece jenom letím nohama dolů. Mnohonásobné, i když jen zlomek vteřiny působící přetížení na krátkou chvíli pocuchalo můj vestibulární systém.

Uvolňuji kyslíkovou masku a strkám ji za bundu kombinézy. Pohodlněji se usazuji v popruzích padáku, abych byl připraven na přistání.Nevím v jaké výšce a zda vůbec vypadnu z oblaků a budu-li moci alespoň částečně ovlivnit místo dopadu. „Safra,“ říkám si, „jenom abych nespad někam do rybníka, nebo na vysoké vedení. Napíchnout se na špičku smrku by také nebylo nic příjemného. Brrr!“ Oblaka pod mýma nohama počínají tmavnout, blížím se k zemi. Dávám nohy k sobě a pokrčuji je, rukama se pevně držím popruhů padáku. Pojednou oblačnost pode mnou mizí a já vidím pole. „Fajn!“ říkám si, spadl mi kámen ze srdce. Ale to už se země prudce přibližuje.

Náraz, nezbytný parašutistický kotoul, a už tahám za spodní šňůry padáku, abych z něj vylil vzduch. Kdyby byl silný vítr, mohl by mne pěkně vláčet po poli. Vstávám a odepínám popruhy, haubnu si posunuji do týla, zhluboka nadechuji a vydechuji.

To byl ale drasťák! Vyndávám z kapsy poslední cigaretu a zápalky a zapaluji si. Nějak se mi třesou ruce, košili mám celou mokrou. To se teprve teď projevil strach, na který není ve vzduchu čas. Pokud někdo tvrdí, že v životě strach neměl, je obyčejný žvanil. Je to normální lidská vlastnost a odvážný je ten, který ho dovede v pravou chvíli překonat.

Vtáhnu do sebe cigaretový dým a ohlížím se. No nazdar! Asi tak sto metrů za mnou je chmelnice, vysoké kůly, mezi nimiž jsou nataženy dráty. Spadnout tam by nebylo nic příjemného. Ale co, všechno dobře dopadlo, žádné „kdyby“ už teď neplatí. Je třeba splnit povinnost, to znamená co nejdříve dát na letiště, nebo alespoň na posádku zprávu o svém osudu. Asi kilometr odsud vidím dosti frekventovanou silnici, nedaleko mne je vesnice, a zdá se, že obydlená. To znamená, že do výcvikového prostoru jsme se nějak netrefili, asi byl silný protivítr. Jakpak asi dopadl Standa? Věřím, že dobře.

Asi se mu také někde honí hlavou, jak jsem dopadl já a také věří, že dobře. Skutečné kamarádství není u letectva prázdným pojmem. Balím padák do neforemné hroudy, házím si ho přes rameno a vydávám se k blízké vesnici. Na dřevěné lávce přes potok potkávám nějakého mládence. Nijak zvlášť si mne nevšímá, asi mne má za montéra, který nosí brašnu na zádech a má trochu podivnou čepici.

V duchu se musím zasmát. Vzpomněl jsem si na jednoho kolegu, kterému při střelbě na „mezku“ (běžně jsme tak nazývali německý kořistní letoun Messerschmitt Me-109, u nás – po vynucené záměně motoru - zvaný S-199) nad Brdy selhala synchronizace trupových kulometů, ustřelil si list vrtule a musel opustit letoun. Když po delším putování narazil na vesnici a vstoupil do hostince, aby mohl telefonovat, hostinská ho nevlídně uvítala slovy: „To je dost, že jdete, už na vás čekáme jak dlouho!“ Vysvětlilo se, po delší diskusi, že měla objednaného řemeslníka na nějakou opravu.

No, kráčím dál podél nízkých vesnických domků. Najednou se za mnou ozve roztřesený ženský hlas: „Jéé…“ Otáčím se. Na dvorku domku, který jsem právě míjel, stojí babička, zírá na mne vytřeštěnýma očima a celá se klepe. „Co je, babi ? Já nejsem strašidlo, jsem pilot a bohužel jsem tady spadnul z nebe!“ říkám bodře. Zjevně se jí ulevilo. „Fuj, to jsem se lekla ! Já myslela, že jsou tady zase Němci.“ Musel jsem se smát. Taková malá groteska je úplný balzám na pocuchané nervy.

Pokračuji v cestě a přicházím na náves. Na druhé straně vidím na jednom z domů nápis POŠTA, tak zamířím tam. Na lavičkách pod stromy sedí několik starších lidí, zřejmě důchodců. Ti přestávají debatovat a podezíravě na mne hledí. Je vidět, že starší lidé mají větší smysl pro rozpoznávání abnormalit kolem sebe, než lidé mladší. Vcházím na poštu a přistupuji k přepážce s nápisem „Telegraf – telefon“. Ptám se, zda bych si mohl zatelefonovat do Žatce. „Ne,“ odpovídá mladá žena, aniž by zvedla hlavu od svých papírů, „nejdou telefony“. To ještě nevěděla, že beztak nemám u sebe ani vindru. Tak děkuji, vycházím z budovy a mířím k lavičkám, abych od dědů pochytal nějaké rozumy, jak situaci řešit.

Vtom vidím, jak na návsi zastavuje stařičký odřený Opel, vystupují z něho dva muži v civilu a míří ke mně. Koukám na ně dost nevlídně, asi jsou to „jézeďáci“ a jdou mi vynadat, že jsem jim pošlapal zaseté pole. Kdyby tak věděli, jak jsem rád, že jsem naživu. Přistupují ke mně, jejich pohled přelétl přes majorskou distinkci na levé straně letecké kombinézy a srdečně mne zdraví. Odpovídám váhavě na pozdrav, nechápaje, co na mně chtějí. Tělnatější a vyšší z nich vytahuje služební průkaz a představuje se: „Nadporučík K. z Bezpečnosti, a to je poručík Š.“ „Major Holeček," představuji se já. Tiskneme si ruce. Aniž by mne nechal dál něco říci, nadporučík pokračuje: „Dostali jsme hlášku, že v našem rajonu spadli dva parašutisté…“

„Dva?“ vyhrknu – výborně, to znamená, že Standa žije. „Teď vidíme, že nejste tam z druhé strany,“ ukazuje hlavou někam na západ, „asi jste měli nějakej průser v luftě, že jo? Co potřebujete?“ Ve stručnosti vysvětluji situaci a žádám, aby mne odvezli k nejbližšímu telefonu, současně vyslovuji svůj obdiv nad rychlým zásahem, který se mi zdá až neuvěřitelný. Za něco víc jak půl hodiny jsou schopni být na stopě případnému skutečnému záškodníkovi! Odvážejí mne na nejbližší místní oddělení Veřejné bezpečnosti, odkud podávám zprávu na letiště.

Netrvá to dlouho a nad vesnicí vrčí „Brigadýr“ s naším štábním pilotem. Vytahuji kus padáku a mávám. Na důkaz toho, že mne zaregistroval, mává křídly, udělá ještě jeden oblet a s mávajícími křídly odlétá. Brzy se objevuje náš štábní GAZ s politrukem pluku a velitelem letištního praporu. Zanedlouho se konečně setkáváme se Standou, vítáme se bouřlivě, tiskneme si ruce a poplácáváme se po zádech. Vždyť jsme se vlastně znova narodili! Dozvídám se, že Standa, věren své tradici, sice tentokrát nespadl na kozí chlívek, ale pěkně se pověsil za padák na vysoký smrk. No, to postrašení starších lidí, přesněji řečeno jedné babky, jsem obstaral za něho. Byli jsme přece jedna osádka a musíme to brzy pořádně oslavit!

Komise určená k vyšetření mimořádné události musela pouze konstatovat, že příčinou byla nezjištěná technická závada, z trosek letounu se nic bližšího určit nepodařilo. Rozhodnutí řídícího létání i činnost osádky byly zhodnoceny jako správné. Na to, že se jeden pilot nechtěl zachránit za každou cenu a tomu druhému v kritické situaci pomohl, není v úředních rozborech místo. Nakonec o tom kromě nás dvou nikdo moc nevěděl. V podstatě nedošlo ani k nějaké závažné materiální škodě, protože náš letoun už dolétával posledních pár hodin a měl být vyřazen a dán do šrotu. Trochu jsme to předběhli! Piloti také neutrpěli žádné fyzické či psychické šrámy, když pominu obtisk části popruhu sedačky nad svým levým okem, způsobený v okamžiku kdy sedačka odlétávala.

Odmítli jsme nabídku udivených lékařů z Ústavu leteckého zdravotnictví na měsíční rekreaci v letecké ozdravovně v Jeseníku a domluvili se na týdnu mimořádné dovolené, abychom se mohli věnovat svým dětem, které jsme už nemuseli nikdy spatřit.

Další týden jsme už opět zasedli do kabin svých letounů, abychom plnili úkoly stíhačů první linie tehdejší Varšavské smlouvy. Vždyť se vlastně nic zvláštního nestalo!?!

Plk. let. v. v. ing. Vladimír Holeček

Zoom gallery

Fotografie: Archiv ČsSL

Knihu Vzpomínky letců vydal vlastním nákladem v roce 2014 Svaz letců ČR*, odbočka Praha. Duchovním otcem a redaktorem knihy je Míťa "Mike" Milota. 

* Svaz letců byl zrušen rozhodnutím mimořádného sjezdu svazu dne 13. 6. 2017. Piloty a fanoušky letectví nyní sdružuje Český Svaz letectví

-fr-

logo_fr_transp.jpg

.

Aplikace již v prodeji!

Kalendář 2019 - už máte?

Balíčky Vánoce 2018:

Už máte FR 6/2018?

Kalendárium:

Dne 10.12.1919 se stalo...
10.12.1919
Posádka Ross Macpherson Smith, jeho bratr Keith Macpherson Smith, W.H. (Wally) Shiers a J.M. (Jim) Bennett přistáním v Darwinu úspěšně dokončila první přelet z Anglie do Austrálie.
zavřít

Sledujte akci "100 letišť":

Živě z dráhy 06/24:

e-Shop FR:

Letecká videa FR:

Inzerce: 

..
12345

Legendy čs. letectví:

Předplatné:

..
12345

Knihy FR:

..
12345

Práce v letectví:

Přednášky, kurzy FR:

Inzerce

Reklama

Naši partneři:

..
12345